První den vyrážíme z místa bydliště v Brně, brzy ráno autobusem do Vídně na letiště, kde začíná naše velká cesta. První let je s nízkonákladovou společností Wizzair do arabského Abu Dhabí.

Ráno jsme přeletěli do Etiopie, kde jsme měli jen rychlý přestup na poslední let do hlavního města Madagaskaru - Antananariva.  Odpoledne jsme zvládli jen místní aklimatizaci, výjezd na vyhlídku nad městem, nějaký rychlý nákup a výběr hotelu pro první noc pobytu. V nabídce jsou hotely dražší (okolo 60 EUR na noc pro dva), ale i levnější (okolo 20 EUR na noc). Náš řidič měl v nabídce hned několik možností, aby si opravdu každý vybral. My nakonec zvolili zlatou střední cestu, abychom se aklimatizovali postupně. 

Tento den se nesl ve znamení přesunu na východ, do Národního parku Andasibe-Mantadia. Ráno jsme ještě zajeli do supermarketu pro nějaké základní věci na cestu (karton balené vody, nůž. misku na ovoce, atd.). Ne, že by po cestě obchody nebyly, ale jednak je většinou cena vyšší a jednak i omezená dostupnost. Cesta byla otřesná a nekonečná. Počet porouchaných aut (hlavně nákladních) kvůli stavu vozovky, jsme nedokázali ani spočítat.

My jsme měli svého "průvodce/řidiče", který nás celou dobu vozil, pomáhal s hledáním ubytování a také případně s výběrem restaurace či tzv. bufetu, kde jsme stavěli na oběd či na večeři. Zní to možná moc luxusně, ale cena práce místního není nijak dobře oceněná a v podstatě celá služba i s půjčením auta stála zhruba tolik, za kolik byste si půjčili auto v autopůjčovně na letišti. Akorát tady jsme měli 4x4 jeep, se kterým se dalo jet i mimo hlavní silnici a hlavně -  na silnicích je tolik výmolů a nerovností, že bychom se při řízení vůbec nestihli dívat okolo sebe. A nervy na to bychom neměli už vůbec. 

Po cestě jsme navštívili Butterfly park, nedaleko od našeho cíle. Motýla jsme neviděli sice ani jednoho, zato nespočet chameleonů, krokodýla, nějaké hady a žáby vyskytující se ve zdejších deštných pralesích. 

Další den už nás čekal národní park, deštný prales, kde žijí především lemuři Indri Indri. Díky místním průvodcům jsme je relativně rychle a snadno našli, viděli a hlavně také slyšeli. Abych uvedl věci na pravou míru. V každém národním parku nebo atrakci musí mít všichni místního průvodce, který zná místní prostředí, historii a tajná místa, které je třeba neminout.  Cena pro turisty je na poměr místních cen dost vysoká (okolo 10-30 EUR na skupinu), pro místní je cena cca desetinová. Vstup do NP je pak zpoplatněn zvlášť, většinou okolo 10-20 EUR na osobu.

Po cestě na jižní část ostrova jsme se zastavili v Ambatolampy, města proslulého výrobou hlíníkových hrnců a dalších doplňků či dekorací. Po cestě se příroda měnila v hornatější a zástavba začala být o dost chudší. Odpoledne jsme dojeli až do cíle dnešní trasy, města Antsirabe, kde jsme se ale dlouho neohřáli a stihli ještě výstup na Tritriva Lake, jedno ze tří proslulých místních jezer. Cesta byla již naprosto bez asfaltu a vesnice chudší a chudší. Udělali jsme tedy radost místním dětem a podarovali je malými drobnostmi. Jejich úsměv a vděčnost stály za to!

Šestý den byl opět spíše přejezdový, i když po cestě jsme viděli nádherné rýžové pole známé zejména z Vietnamu (oblast SAPA). Je to tu velmi podobné a fotogenické! Bohužel vesnice jsou tu už často nejen bez elektřiny, ale často i bez vody, kterou místní musí vozit v kanystrech občas i několik kilometrů daleko.

Sedmý den jsme přijeli do dalšího deštného pralesa z názvem Ranomafana. Cesta je tu nová, nachází se nedaleko odbočky z hlavní národní silnice vedoucí ze severu na jih. Vesnice je velmi příjemná, i když turisticky už celkem známá (dokonce jsme tu potkali Čechy!). Je tu možnost vyzkoušet místní jídla, projít si tržnici a nebo se jít vykoupat do bazénu. A nebo jen tak sledovat, jak žijí místní, jak se umývají v řece, o kousek výše perou prádlo a ještě o kousek výše si čistí zuby.

Je na čase jet dále. Projeli jsme čím dál sušším prostředím. Kolem řeky byly pěkné terasy s rýží a další zeleninou. Přírodní zavlažování je zde využito na maximum. Zastavili se ve měste Ablalavao, kde jsme měli v malé dílně možnost vidět, jak se ručně dělají šátky, šaty, koberce a další. O kousek dále je zase dílna, kde se ručně dělá ručně papír. 

Na tento den jsem se obzvlášť těšil. V plánu byl Národní park Isalo, kde jsou k vidění unikátní skalnaté útvary a celodenní trek s obědovým piknikem včetně lemurů a odpoledním koupáním v přírodním koupališti zasazeném do skal.

Další den jsme přijeli k moři. Po několika dnech cesty se blíží cílová destinace. Tuleár není sice nijak pěkné město, ale dá se tu ještě vybrat z bankomatu a nakoupit v supermarketu. Ve vesnicích už tato možnost nebude. Pokračujeme dále na sever po pobřeží kolem rybářské vesnice Ifaty až do vedlejší vesnice Mangily, kde je mnoho hotelů a ubytování, možnosti vydat se šnorchlovat ke korálovým úterům či do parku s Baobaby.

V tento den jsme se vydali na malém katamaránu na moře, kde jsme měli možnost prozkoumat podvodní svět. Je potřeba vyrazit jen v opravdu dobrý den, kdy nefouká a nejsou tedy velké vlny a podvodní proudy. Na oběd jsme byli přepraveni do vesnice Ifaty, kde jsme od rybářů koupili rybu dle chuti a udělali si úžasný pinknik pod palmou na pláži.

Je na čase se posunout dále. Od moře se nám ale ještě nechtělo. Vyrazili jsme tedy na jih od Tuleáru, kde už asfaltová silnice končí úplně. Po několika kilometrech dorazíme na poloostrov Sarodrano, kde nacházíme ráj v území nikoho. 

Bohužel naše cesta pomalu končí a je na čase vydat se zpět na sever. Na noc zůstáváme opět u národního parku Isalo, ve vesnici Ranohira.

Celý další den jsme v podstatě jen jeli autem zpět do hlavního města. Večer jsme dorazili do vesnice Ambositra, kde jsme se vydali na procházku na místní trh. 

Další sen jsme dorazili zpět na sever do hlavního města. Ubytovali jsme se a sehnali si něco na večeři. Nic více už jsme bohužel nestihnuli. 

Předposlední den jsme využili k návštěvě Lemur parku, který je asi 30 km na západ od Tany.  Je tu mnoho druhů Lemurů, ale i menší botanická zahrada, obrovské bambusy a palmy. 

Poslední den na Madagaskaru už je jen ve znamení přesunu na letiště a čekání na odlet. Cesta zpět vede opět přes Ethiopii, dále však ne zpět do Dubaje, ale do Saudské Arábie, města Džida (Jeddah)

Jeden den z Džidě asi bohatě stačil. Místo příjemných 22-26 stupňů najednou 37 °C a bez stínu. Prošli jsme se po kolonádě, ale už po poledni jsme se museli jít schovat do obchodního centra, kde jsme si dali místní dobroty. Potom už jsme zamířili jen směr letiště a zpět do Evropy.

Nevrátili jsme se však přímo do Brna, ale do Budapešti, kde jsme si dali ještě jeden den na aklimatizaci a procházku městem. Prošli jsme si základní památky, kolonádu podél Dunaje a odpoledne už jsme sedli na vlak do Brna.