Doprava byla tedy autem. Start mé cesty začal v pátek dopoledne v Brně u Grandu, kde jsem nasedla opět do zelené flotily Flixbus směr Ostrava. Spoj jako vždy 1A, na minutu přesný příjezd i odjezd, milí řidiči a v autobuse nejen dvojsedadlo jen pro mě, funkční wifi, zásuvka na dobití telefonu, ale i stoleček na víno - co víc si přát, že?!

Jízdenka do Ostravy vyšla na 199 Kč v jednom směru, tedy 398 Kč zpáteční. Odjížděla jsem v pátek v 11 z Brna, příjezd do Ostravy ve 13.20 hodin. Návrat z Ostravy v neděli ve 21.30 hodin, příjezd do Brna o půlnoci.

Vystupují na hlavním vlakovém nádraží v Ostravě. Poslední krok, který mě dělí od vnitřku autobusu a ulice se mi tak nějak sám od sebe zastaví. Když se rozhlédnu, připadám si opravdu jak někde v Bronxu. Ptám se v těch dveřích autobusu lidí, kteří se chystají nastoupit, zda je toto opravdu Ostrava hlavní nádraží. Všichni se pobaveně zasmějí a ujistí mě, že jsem fakt v cíli. Takže fakt vystoupím.. Google mapy ukazují dva kilometry do centra města, konkrétně na Stodolní ulici. Vydávám se na pochod. Stačí ujít pár desítek metrů a mé idylické romantické pocity se mění v opravdický strach. Musím říct, že ani hlavní nádraží v Neapoli se nerovná tomu, s čím jsem byla konfrontována v Ostravě. Každopádně nebudu Ostravu hanit a popisovat zde krkolomnou cestu, kde se na mě co 100 metrů nabalila nějaká místní skupinka pofidérních individuí, a přeskočím rovnou ke Stodolní. 

V prvé řadě - došla jsem tam, živá a zdravá, a to považuji za obrovský úspěch. Jinak Stodolní je v noci možná zajímavé místo, ve dne však není vůbec o co stát. Jelikož ani tady nemám pocit nějakého bezpečí, googlím nejbližší americkou ambasádu (McDonnald), kde jsem rozhodnuta strávit čas do setkání s parťáky. Google mapy mě posunou do obchodního centra, kde si konečně trochu oddechnu. Zde už to vypadá celkem normálně. Musím říct, že vystoupit na hlavním nádraží v Ostravě byl opravdu kulturní šok. Ještě asi hodinu jízdy autem se z toho snažím dostat.

Ubytování nacházíme bez problémů, zaparkujeme na vyhrazeném parkovacím stání a jdeme se ubytovat. Jelikož se moc neznáme, je nejvyšší čas utužit přátelství. Jinými slovy, načínáme první sedmičku vína. Ještě než jsme se ubytovali, navštívili jsme místní Lidl a nakoupili slušnou zásobu na nadcházející víkend🍸😂

Martin a Andy jsou opravdu super pár.  Opět mě ujistili, že lidé, kteří cestují, mají pořád o čem mluvit.. Bavíme se o všech našich cestách, a to nám vydrží po celý víkend. Myslím, že kdybychom spolu byli někde měsíc, pořád nám cestovní témata nedojdou. Martin s Andreou mě během chvilky v ubytku dojmou, protože po první sedmičce vína vytahují z batohu moji knížku a chtějí podpis. Jsem opravdu dojatá. Vím, že většinu mých cestopisů četli na webu, tudíž pro ně obsah v knize není až tak přínosný, přesto si knížku kvůli mě koupili a ještě se s ní táhli až do Krakova. Moc hezký!

Večerní Krakov je naprostá senzace! Hlavně “hlavní rynek”, tedy nádherné náměstí s dominantou obrovského kostela se dvěma věžemi. Všechny podniky žijí v noci naplno, v ulicích miliony lidí. Jakoby žádný covid neexistoval…Boží pocit! Dáváme si samozřejmě višňové víno v Pijana Wisnia a zmíněný gyros hned naproti v Akropolis. Všechny památky jsou nádherně osvícené, večerní atmosféra města je nepopsatelná. Každému doporučuji zažít.

Budíček máme v 7, tedy po asi 5 hodinách spánku. No ne všem se vstává zlehka… 😂

Po 8. hodině vycházíme směr město. Do našeho itineráře jsme zařadili vše, co jsme zjistili, že by za shlédnutí stálo. Trasa je okolo 10 kilometrů, což je na jeden den ideální. Samozřejmě ve výsledku máme nachozeno jednou tolik…

Krakov bych rozdělila na tři části. Jednak Staré město, které je v podstatě okolo hlavního rynku, dále židovskou čtvrť Kaziměř a královský hrad.

Jako první začínáme prohlídku Starého města.

Dnes budíček nenatahujeme, v plánu jsou jen dva cíle a do půl desáté, kdy mi jede autobus z Ostravy domů je opravdu času dost. Posnídáme víno, najdeme jedinou otevřenou Žabku v okolí (v neděli obchody většinou zavřené), nakoupíme i nějaké jídlo a suvenýry a hrneme k prvnímu dnešnímu cíli.

Solný důl Wieliczka...

Když mi Martin před cestou řekl, že dáme solný důl, nešílela jsem nadšením. Jeden jsem navštívila v Rakousku 4 roky zpět a.... nic pro mě. 

Wieliczku máme za sebou a za sebe musím říct jediné - naprostý strop celého Krakova!!! 

Tento solný důl leží kousíček za Krakovem, asi 15 minut jízdy autem a je to místo, které bych přála vidět opravdu každému. Zhruba 2,5 hodiny trvající prohlídka za cca 400 Kč - tak to byly ty nejlépe vynaložené peníze z celého tripu! Teda kromě vína, to je jasný 😁

Wieliczka je od roku 1978 zapsána na seznamu UNESCO a mapuje těžbu soli od středověku až do současnosti. Cesta do dolu vede přes 380 schodů. Schodů směrem dolů, konkrétně do 54. patra pod zemí.

Celková délka všech chodeb dolu je více než 300 km! To, co jsme prošli za 2,5 hodiny, bylo necelé 1 %!! Neskutečný! Teplota v dolech je mezi 14 a 16°C (po celý rok), já osobně jsem prohlídku absolvovala v krátkém rukávu a kraťákách a v pohodě! Tak se vykašlete na péřovky, jo. Jinak je v tom podzemí jedna zastávka se suvenýry, WC a občerstvením (dokonce i signálem telefonu). Před výjezdem nad zemský povrch je restaurace alá Ikea styl. Ceny super - zkusila jsem bigos za 16 zlaťáků a doporučuji.

Zpřístupněná turistická trasa měří okolo 3 km (zmíněné 1%) a začíná po sestupu schodů v hloubce 64 m (zmíněných 380 schodů). Nejhlubší místo trasy je 130 m podzemí (sen každého klaustrofobika). Po cestě se kocháte pohledem na sůl všech barev...od bílé,černé...až po červenou podél drátů s elektřinou. Sůl je naprosto všude, mnohdy i v podobě skoro mramorové dlažby pod nohama. K vidění je kompletní technika, pomocí které se sůl těžila, figuríny těžebních dělníků při práci, dřevěné konstrukce, jezírka se solankou, zdobené sály.. Zajímavostí je, že v podzemí pracovali i koně. Jejich osud byl však ale smutný, protože se z dolů už nikdy živí nevrátili (pracovali až do své smrti). No a díky nim je v dole jediné zvířátko...myš. My je teda (naštěstí) neviděli..

Kaple sv. Kingy je naprostý strop solného dolu. Je to největší sál ve zpřístupněné části dolu v hloubce 101 m pod zemí. Pohled na celý sál bere dech. Nad celou tou solnou nádhernou je několik lustrů, které dávají místu opravdu pohádkovou atmosféru. Jsou zde i sochy a reliéfy vytesané do stěn, mimo jiné Poslední večeře páně dle obrazu Leonarda dá Vinciho. Taky nejníže situovaná socha papeže na světě! 

Tenhle důl byl jedním slovem senzace. Místo, kde 2,5 hodiny uběhnou během 30 minut! Místo, kde se vrátíte v čase a kde pochopíte větu "sůl nad zlato". Místo, kde žasnete nad tím, co dokáže člověk..

Měla jsem štěstí na skvělou průvodkyni, které jsem i v polštině (mimochodem o 30 polskejch zlaťáků levněji než v ANJ mutaci) rozumněla skoro vše.  No a taky obrovské štěstí na boží parťáky, kteří mi nejen každé nejasné slovo přeložili, ale díky kterým jsem tenhle podzemní solnej perfect world mohla zažít 🙏💛

Důvodem nebyla Osvětim jako taková, smutné a jistojistě depresivní místo, ale fakt, že díky covidu jsou zde restrikce v počtu návštěvníků. Pokud si sem dopředu nezarezervuje vstup online, dovnitř se prostě nedostanete. Nebyla jsem sama, kdo tuto informaci zjistil až před branou koncentračního tábora. Nebyla jsem sama, koho to naprosto zlomilo. 

Je divné říci, že jsem se na ten koncentrační tábor těšila, ale jiné vhodnější slovo mě nenapadá. Je to pár let, kdy jsem navštívila Mauthausen a tam jsem si slíbila, že si čas od času tuhle krutou dobu našich dějin, tak neuvěřitelnou a přitom tak nedávnou, připomenu. Slíbila jsem si, že postupně navštívím každý koncentrační tábor a Osvětim byl první na seznamu. Bohužel do této doby nebyla cesta kolem. Martin s Andrejkou naznali, že Osvětim vypustí, protože podobná místa jim prostě dobře nedělají.  Nabídli mi, že mě tam zavezou a nachystají si vlastní plán. Byla jsem moc ráda, protože se přiznám – takové místo chce člověk navštívit nejlépe sám. Jak jsme se domluvili, tak se i stalo. Vyhodili mě před branou koncentračního tábora a jeli nasát atmosféru okolí. No a já po chvíli, tedy po snaze vejít dovnitř, zjistila, že se tam nedostanu. U vstupu byly dvě mladé neoblomné slečny, jejichž arogantní a nelidsky lhostejný přístup mě doslova vyrazil dech. Snažila jsem se je přemluvit, vysvětlit jim, jak je pro mě tahle návštěva důležitá. Také kolik kilometrů mám za sebou, abych se sem dostala. Přestože je po 16. hodině bez průvodce vstup zdarma, i tak je nutné objednat si tiket online. Tiket zadarmo. To mě ani ve snu nenapadlo. Nabízela jsem, že si zaplatím regulérní vstupné, nic nepomohlo. Nejvíc ze všeho mě asi zamrzela ta lhostejnost ve tváři těchto dívek. Úplně stejně chladně a neosobně, jak odmítly mě, odmítly i pár dalších lidí. Já tam seděla dobrou hodinku, než jsem se dala trochu do kopy a mohla zavolat svým parťákům, ať mě naberou. Nechtěla jsem jim svým zklamáním a smutkem zkazit náladu. Přiznám to naprosto na rovinu – stát před branou koncentračního tábora, kam se chystáte roky, a pak kvůli byrokracii a lhostejnosti, taky kvůli tomu zatracený covidu a všem restrikcím, které stejně nemají žádný smysl, se tam nedostat – to mě rozsekalo. Regulérně jsem se rozbrečela jako malá. I když to zní jako hloupost, na mě právě v tuhle chvíli padl největší pocit bezmoci.

Přiznám se, že po příjezdu do Ostravy v pátek ráno jsem byla nesmírně vděčná za to, že mě moji parťáci slíbili nenechat na nádraží do odjezdu autobusu samotnou. Protože jsme přijeli o hodinu a půl dříve, vymysleli ještě “malý” plán. Tím plánem byla návštěva vítkovického areálu. Přesně toho, kde se každoročně koná Colours of Ostrava. Je to místo, o kterém jsem hodně slyšela a vždycky mě zajímalo, jak to v tom areálu vypadá, nikdy jsem tam ale nebyla. Musím říct, že to byl skvělý nápad! Prostory zahalené tmou vypadaly naprosto dokonale a pro mě to byla snad ta nejlepší tečka celého tripu. 

V areálu je vysoká věž s názvem Bolt Tower. Osobně jsem o ní nikdy neslyšela o to větším překvapením tato industriální stavba byla. 

Jedná se o unikátní, více než dvacetimetrovou nástavbu pece, která se vypíná do výšky téměř 80 metrů. Kolem skleněného válce, zavěšeného na původní konstrukci vysoké pece, se obtáčí vnější lávka spojující jednotlivé výškové úrovně. Pevné jádro nástavby je z oceli a nachází se v něm výtah, točité schodiště i zázemí pro návštěvníky. Střešní vyhlídková terasa, vybavená dalekohledy, nabízí jedinečný (a v noci teprve!!) výhled na Vítkovice, ale i na samotnou Ostravu. Je pojmenována po běžci Usain Boltovi, což je přesně ten, který pravidelně běhal ostravskou Tretru. On sám věž osobně pokřtil a na jejím vrcholku se taktéž podepsal. 

Dostat se na vrchol této věže večer lze pouze po předchozí rezervaci místa v místní restauraci. Platí se zde vstupné 200 Kč, přičemž 100 Kč můžete projíst a propít. Bez rezervace se na vyhlídku večer nedostanete..  Každopádně tady nejsme v Polsku, ale v České republice a jak se správně říká – líná huba, holé neštěstí. Po zazvonění na zvonek do restaurace přišla mladá slečna, která nám samozřejmě pravidla zopakovala. Bez rezervace nás nahoru pustit nemůže.. Snažíme se ji přemluvit, že si klidně v restauraci něco dáme a vstupné na vyhlídku zaplatíme…Pořád odolává. Nemůžu se smířit s tím, že dnes podruhé zůstanu “před branou”. Slečně narovinu řeknu, že dnes může udělat opravdu dobrý skutek. Zmíním situaci dneska v Osvětimi a to, že vidět ještě i Ostravu z výšky a za tmy by mě fakt dorazilo. Musím říct, že právě tento moment bude jedním z těch, na které budu ještě dlouho ve spojitosti s Ostravou vzpomínat. Ten nejhezčí moment. Budu vzpomínat na mladou slečnu, která měla srdce na správném místě, a i když byla rozklepaná strachem a nejistotu, zavezla nás osobně na vyhlídkovou věž. Samozřejmě vím, že se musí pravidla dodržovat. Že dělat výjimky znamená ustupovat neustále a pak vlastně všechna pravidla ztrácí smysl. Určitým způsobem s tím i souhlasím. Na druhou stranu si myslím, že jsme všichni především lidé a že jsou někdy chvíle a situace, kdy je lidskost nad jakékoliv pravidlo. Kdy je lidskost a vstřícnost to nejdůležitější a to nejvíc. A možná právě tady mi došlo, proč jsem se dnes do té Osvětimi neměla dostat. Osvětim mi neuteče. Nepodařilo se dneska, vím že se tam podívám jindy. Nicméně při pohledu na tu rozklepanou hodnou holku mi došlo, že jsem si právě teď a tady měla uvědomit, jak je zmíněná lidskost důležitá. Nezažít její pravý opak, tedy absolutní lhostejnost u brány Osvětimi, třeba by mě to ani nikdy nenapadlo. 

Mrzí mě, že jsem si nezjistila její jméno. Jméno slečny, která mi udělala opravdickou a upřímný radost a jeden ponurej dojem naprosto skvostně přebila hromadou dobra. Udělala mi radost nejen nádhernou vyhlídkou, ale hlavně uvědoměním si, že jsou na světě opravdu dobří a hodní lidé. Celou dobu na té vyhlídkové věži jsem myslela na jednu jedinou věc. Že třeba i můj Miki jednou zažije něco podobného, tedy moment, kdy bude moct určitým osobním diskomfortem udělat někomu den hezčím, a já ze srdce doufám, že se zachová právě tak, jak tato mladá dáma. Citlivě a lidsky. I když vím, že tahle slova k té mladé slečně nedoputují, cítím povinnost to tady zmínit. Někdy to totiž nejsou místa, která dělají naše cesty výjimečnými. Mnohdy to jsou právě lidé, kteří nám (nejen na cestách) zkříží krok a tu největší stupu udělají třeba i jen jednou jedinou větou, gestem..otevřenou bránou.

No a ta noční vyhlídka? Jedním slovem nádhera! Pokud jste ve Vítkovicích ještě nebyli, určitě si tam zajeďte! Nevím, jaké dobroty v té kavárně podávaj nebo co tam nalévají, každopádně i ta kavárna musí být boží, když tam pracují takový lidé!

No a pak už jen Brno...