Dobrodružství, které tě čeká
Po týdnech ve všudypřítomné japonské zástavbě se konečně opět dostanu do pořádné přírody! Seoul jsme si prošli v minulém dílu minisérie, dnes vyrážím na vulkanický ostrov Jeju, korejskou perlu ve Žlutém moři ukrývající mnoho přírodních krás tohoto úchvatného kousku světa.
Přílet na Jeju
Terminál na vnitrostátní lety na seoulském letišti Incheon je na rozdíl od toho mezinárodního velmi přehledný. Na přepážce jsem si vyzvedl boarding pass jako účtenku z hospody, prošel jsem přes rychlou security a během chvíle jsme nastupovali a letěli. Naprosto bez problémů, všechno bylo rychlé, profesionální. Personál na ploše nám při pojíždění zamával a během chvíle už jsme točili levou zatáčkou po startu s výhledem na celý Seoul dále na trať na Jeju, kde jsme po hodině letu přistávali se západem slunce. Jeju (nebo také Čedžu) není nijak extra velký ostrov, na délku má asi 80 kilometrů. Po přistání nás shuttle dovezl na terminál a jen jsme prošli dveřmi ven z letiště. Žádné kontroly, prostě jako když jede člověk hodinu a kus třeba do Budějc.
Když jsem vyšel z letiště, už byla tma. Štrádoval jsem si to na ubytování asi 2 kilometry v hlavním městě ostrova Jeju, městě Jeju. Samo město Jeju není nijak extra zajímavé, proto zítra vyrazím hned dále po přírodních zajímavostech ostrova, kvůli kterým tu především jsem.
Ubytování na motelu v Jeju za několik stovek CZK. Levné a dobré ubytování.
Zajímavost: Občas lze na ubytováních narazit na systém sprch, kdy místo sprchového koutu a vaničky je celá koupelna jako jedna velká vana. Co na tom, že když se člověk sprchuje, je všude voda a pak se v tom musí brodit, když jde na záchod nebo k umyvadlu...
Východní strana Jeju – lávový tunel Manjanggul a poloostrov Seongsang Ilchulbong
Po ostrově se budu pohybovat veřejnou dopravou, především autobusy. Prý tu nejezdí nijak často a je celkem problém se s autobusy někam kloudně dostat. To ale potvrdit nemůžu, podle mě mají systém dobrý. Dvě hlavní nádraží jsou v Jeju na severu a v Seogwipo na jihu ostrova a mezi nimi vedou linky přes celý ostrov jako u dělící se buňky v metafázi mezi centromerami. Očíslované jsou postupně, v aplikaci se zobrazují aktuální autobusy, kde jsou, počet zastávek do konkrétní zastávky a zbývající čas do příjezdu. Co víc by člověk ještě potřeboval. Informační systém je tu online, takže i na zastávkách jsou panely se stejnými aktuálními daty, v autobusech panely hlásící aktuální a další zastávku, dokonce v každém autobusu je wifi. Při nástupu se jen pípne T-money kartou a někde vystoupí. Žádné zdržování platbami. Tohle je asi nejlepší systém, který jsem kde viděl. Ani v Británii neměli lepší. Jak se do života zapojí technika a informační technologie, často to život zjednoduší.
Řidič s autobusem jel, jako by ho někde ukradl. Oni tu všichni jezdí tak nějak agresivně. Ale aby autobus skákal přes retardéry, mlátil se ze strany na stranu na křivých úsecích cesty a přepadával při krouhání zatáček, to jsem dlouho nezažil. Po hodině cesty jsem vystoupil u Manjanggul jeskyně a ty dva kilometry k ní došel pěšky. Překvapilo mě, jak tu mají udělané krajnice. Asfalty všech cest jsou pěkné, docela nové, na krajnicích jsou pak položené a zarostlé rohože spletené z lan. A je to docela příjemné na chůzi, měkké, šetří se tím nohy a kolena.
U Manjanggul jeskyně v poledne nebyl skoro nikdo, davy přišly až kolem druhé, když jsem odcházel. Jeskyně je vlastně lávový tunel, kudy tekla před tisíci lety při sopečné a vulkanické aktivitě na ostrově láva. Dohromady má asi kolem 8 kilometrů, zpřístupněný je jeden. Ale i tak to stačí a je to opravdu zážitek – tunel ze ztuhlé lávy, různě úzké a široké části, římsy, krápníky, závaly, rafty, další speciální útvary. A na konci je největší ztuhlý lávopád na světě. Ona celá lávová jeskyně je asi největší a nejrozlehlejší na světě, proto je na seznamu UNESCO.
Po prohlídce jeskyně jsem se vrátil na zastávku na hlavní cestě po obvodu ostrova, počkal opět na autobus 201 a pokračoval dále na východ ostrova na Seongsan Ilchulbong, pseudoostrov, resp. poloostrov s nádhernými scenériemi a 180metrovým převýšením.
Přestože bylo docela špatné počasí, zima a krápalo, na této další UNESCO atrakci bylo na rozdíl od jeskyní neskutečně narváno Korejci. Oni hiking milují a vydávají se trávit dny a víkendy na takovýchto místech, sami, v párech, s dětmi. Takže takový kopec je prošpikovaný schodišti, aby to zvládnul vylézt i podprůměrně zdatný Korejec, všechno precizně upravené, po schodištích světýlka na večer a noc, z reproduktorů se linuly informace i na vrcholu kopce. Korejky si s tím pak hlavu nelámou a na takový hiking se vydávají klidně v lodičkách a sukýnkách, jako kdyby šly do divadla a bylo teplo.
Za hodinu a půl v deštivu a větrnu jsem prošel celou cestu. Tolik krásných výhledů, i když není jasno.
V zátočině stojí dům lovkyní mušlí Henjo, které se potápí do cca 20 metrů bez ničeho a loví mušle pro místní gastrotrh. A to jim je třeba i 70 let. Sice jsem dnes žádnou ve vodě neviděl, přece jenom bylo 15 stupňů a do vody bych teda nevlezl, ale aspoň jsem je viděl při práci, když zpracovávaly nalovené mušle. Očistit, omýt, vydlabat, nakrájet, uvařit a sníst.
Když jsem slezl k úpatí kopce, zarezervoval jsem si hotel v Seogwipu, protože jsem nakonec uznal, že ostatní varianty, které jsem měl v hlavě, nejsou realizovatelné, protože zítra má dost pršet, takže výstup na centrální horu Hallasan musím nechat na pozítří, tedy jet do Seogwipa už dneska a zítra se potulovat po okolí. Počkal jsem na autobus a hodinu a půl jel do Seogwipa. Za 23 Kč, jízdenky jsou opravdu levné. Za jeden den jsem objel celou polovinu ostrova za cca 70 CZK autobusy během asi 3 hodin cestování. A ještě tak komfortními.
Krátká procházka po městě, zbytek zítra.
Kulinářský tip: Soju je korejský alkoholický nápoj, který se tradičně vyrábí z rýže, ale také z dalších surovin, jako je pšenice, ječmen, slad nebo brambory. Obsahuje kolem 20 procent alkoholu (různé druhy od 10 do 50 procent) a má typicky neutrální chuť, ale prodává se i s různými příchutěmi ovoce. Soju je jedním z nejoblíbenějších nápojů Koreje a je často podáván jako pití k jídlu nebo se z něj vyrábí koktejly a míchané nápoje.
Ubytování v hotelu v Seogwipu.
Cestovatelský tip: Ubytování na ostrově jsou nečekaně levné, občas zde lze sehnat třeba i 4* pokoj kolem 500 CZK.
Jižní pobřeží Jeju – nejen vodopády kolem Seogwipo
Seogwipo je druhé největší město na ostrově s populací přibližně 160 tisíc lidí a zároveň ideálním místem pro milovníky přírody. Nejzajímavějšími jsou zde asi vodopády, kterých je v okolí města i přímo ve městě několik.
Jedním z turisticky nejznámějších je vodopád Jeongbang, kam se platí vstup kolem 2000 wonů. Vody ale zrovna teče málo, tak není vodopád příliš vydatný.
I když menší a méně známý, vodopád Sojeongbang o kus dál po pobřeží na východ byl na rozdíl od Jeongbangu bez turistů. A také je volně přístupný.
Pobřeží východně a jižně od Seogwipa
Od Jeongbangu jsem pokračoval přes centrum, přístav, do přístaviště a na zajímavý most Saeyeongyo, který vypadá jako plachetnice. Je to ikonická stavba Seogwipa, jednoduchá, funkční, velmi estetická a dobře zasazená do krajiny.
Dá se po ní dostat na pěkný ostrůvek Saeseom, který slouží jako park, přírodní rezervace a odpočinkové místo pro návštěvníky. Dokonce tam rostou endemitní rostliny, takže je i biologicky atraktivní.
Na útesu nad přístavištěm je na řece další vodopád, Cheonjiyeon. Tento vodopád má výšku 22 metrů a v okolním parku roste plno kamélií, rododendronů a bambusů.
Procházkou podél útesů se dá dostat k dalším menším vodopádům na trailu Jeju Olle 7, který vede dalších 10 kilometrů na západ. Bouřící moře, vítr, výběžky, skály, osamocené kamenné sloupy v moři s příběhy na cedulích. Po dvou měsících konečně pořádná příroda!
I když je špatné počasí a pondělí, kolem pobřeží se prochází hodně Korejců. Těžko říct, jestli mají dovolené nebo jsou v důchodu. Dost mě překvapilo, v jak dobrém stavu zde mají stezky, traily, všechno je řádně označené, chodníčky jsou vydlážděné kameny nebo dřevem, zábradlí jsou opravená, vyšperkovaná lany a světýlky. Starají se tu o to dobře, nedivím se, že Korejci ten hiking milují.
Ubytování na hotelu za několik stovek CZK.
Výstup na centrální horu ostrova, Mt. Hallasan
Místní říkají, že Jeju je Hallasan a Hallasan je Jeju. Mt. Hallasan je nejvyšší horou Jižní Koreje a zároveň centrální sopka, kolem které je vytvořen celý ostrov Jeju z její vulkanické činnosti v minulosti. Dnes je sopka klidná, přes 1000 let nedošlo k erupci. Tras je na sopku několik, čtyři, ale jenom dvě hlavní vedou až na úplný vrchol: východní, kterou budu stoupat, protože k ní jede autobus, takže ji využívá většina turistů, a severní, kterou budu sestupovat zpátky do města Jeju.
Mají zde docela logický časový systém, který nepustí turisty za určité průchozí body po určité hodině, aby se všichni stihli do večera vrátit z hory. Začátek trailu je dobré zvládnout cca do devíti, maximálně do desíti hodin, ale to už je dost na hraně. V 1500 metrech je hlavní stanice před vrcholem, na který nikoho nepustí po 12 hodině v zimě, resp. 12:30 na jaře a podzim a po 13 hodině v létě. Z vrcholu se musí zmizet po 14 hodině a pak už je to jedno, dolů už se všichni do noci docourají.
Vyrážím tedy brzy ráno autobusem ze Seogwipa do Seongpanaku, odkud vede asi 9 km stoupání s 1200 výškovými metry převýšení. Začátek byl sranda, cesta je zde pěkně upravená, jsou na ní korejské pletené rohože, což má opravdu něco do sebe. Jak jsou měkké, tak je chůze po nich dost příjemná, když člověk nemusí skákat po kamenech.
Příroda kolem Hallasanu je národní park zapsaný v UNESCO. Ve spodních částech kopce je příjemný les s rododendrony a dalšími stromy, v podrostu pak je úplně všude Sasa, taková lipnicovitá kytička s bílozelenými listy, známe ji i od nás, sem tam se objeví jako okrasná rostlina na zahradách.
Na vrcholu Hallasanu nejsou stromy, takže nad 1500 metrů nad mořem by byl hezký výhled do kraje, kdyby nebylo oblačno. Aspoň že tedy nepršelo. Blízké okolí vidět sice bylo dobře, ale na pobřeží jsem nedohlédl, to bylo pod mraky.
Na vrcholu bylo lidí nejvíc, všichni posedávali po dřevěných schodech. Obecně, o cestu se starají očividně dost dobře, resp. si dali pěknou práci, aby schody udělali tak v polovině trasy. Pár kilometrů schodů tu tak bude.
Na samotném vrcholu Hallasanu je možno nahlédnout do v mracích každou chvíli zmizelý kráter sopky a na jezírko, které mělo být velké a modré, zatímco dnes je malinké, jako vypuštěné. Asi je zde málo vody. Je fakt, že ani ve všech těch horských bystřinách a řekách z vrcholu žádná voda netekla.
Po celé délce východní cesty bylo docela narváno, nechci vidět, jak to vypadá o víkendech a při lepším počasí. Je považovaná za snadnější než severní, která vede z města Jeju. Ta je trochu kratší, ale strmější. Touto severní stezkou pokračuji dolů. Popravdě, asi se mi líbila víc, řekl bych, že je lépe schůdná, je zde více schodů než na východní, jsou zde lépe upravené kameny, ve spodní části je pak vidět více zajímavých věcí jako dva mosty, divoká řeka, která pro dnešek byla ale skoro bez vody, jeskyně, resp. lávový tunel, měnící se les s jednotlivými stovkami metrů výšky.
Cestou do Jeju jsem úplnou náhodou narazil na Mysterious road, kterou jsem měl na bucket listu na Jeju taky, ale nakonec jsem ji vzdal, protože se mi ji nechtělo hledat a ztratit půl dne kvůli nějaké cestě. Celá Mysterious road je stejně nepříliš zajímavá. Iluze toho, že auto jede zdánlivě do kopce, tu sice funguje, ale když se na to člověk podívá pořádně, vidí, že cesta vede pořád z kopce, který se ale oproti tomu velkému od Hallasanu jen zmenší.
Přespím opět nedaleko letiště a zítra ráno se vracím do kontinentální části Koreje. Busan, tedy korejské Miami už čeká.
Po týdnech ve všudypřítomné japonské zástavbě se konečně opět dostanu do pořádné přírody! Seoul jsme si prošli v minulém dílu minisérie, dnes vyrážím na vulkanický ostrov Jeju, korejskou perlu ve Žlutém moři ukrývající mnoho přírodních krás tohoto úchvatného kousku světa.
Přílet na Jeju
Terminál na vnitrostátní lety na seoulském letišti Incheon je na rozdíl od toho mezinárodního velmi přehledný. Na přepážce jsem si vyzvedl boarding pass jako účtenku z hospody, prošel jsem přes rychlou security a během chvíle jsme nastupovali a letěli. Naprosto bez problémů, všechno bylo rychlé, profesionální. Personál na ploše nám při pojíždění zamával a během chvíle už jsme točili levou zatáčkou po startu s výhledem na celý Seoul dále na trať na Jeju, kde jsme po hodině letu přistávali se západem slunce. Jeju (nebo také Čedžu) není nijak extra velký ostrov, na délku má asi 80 kilometrů. Po přistání nás shuttle dovezl na terminál a jen jsme prošli dveřmi ven z letiště. Žádné kontroly, prostě jako když jede člověk hodinu a kus třeba do Budějc.
Když jsem vyšel z letiště, už byla tma. Štrádoval jsem si to na ubytování asi 2 kilometry v hlavním městě ostrova Jeju, městě Jeju. Samo město Jeju není nijak extra zajímavé, proto zítra vyrazím hned dále po přírodních zajímavostech ostrova, kvůli kterým tu především jsem.
Ubytování na motelu v Jeju za několik stovek CZK. Levné a dobré ubytování.
Zajímavost: Občas lze na ubytováních narazit na systém sprch, kdy místo sprchového koutu a vaničky je celá koupelna jako jedna velká vana. Co na tom, že když se člověk sprchuje, je všude voda a pak se v tom musí brodit, když jde na záchod nebo k umyvadlu...
Východní strana Jeju – lávový tunel Manjanggul a poloostrov Seongsang Ilchulbong
Po ostrově se budu pohybovat veřejnou dopravou, především autobusy. Prý tu nejezdí nijak často a je celkem problém se s autobusy někam kloudně dostat. To ale potvrdit nemůžu, podle mě mají systém dobrý. Dvě hlavní nádraží jsou v Jeju na severu a v Seogwipo na jihu ostrova a mezi nimi vedou linky přes celý ostrov jako u dělící se buňky v metafázi mezi centromerami. Očíslované jsou postupně, v aplikaci se zobrazují aktuální autobusy, kde jsou, počet zastávek do konkrétní zastávky a zbývající čas do příjezdu. Co víc by člověk ještě potřeboval. Informační systém je tu online, takže i na zastávkách jsou panely se stejnými aktuálními daty, v autobusech panely hlásící aktuální a další zastávku, dokonce v každém autobusu je wifi. Při nástupu se jen pípne T-money kartou a někde vystoupí. Žádné zdržování platbami. Tohle je asi nejlepší systém, který jsem kde viděl. Ani v Británii neměli lepší. Jak se do života zapojí technika a informační technologie, často to život zjednoduší.
Řidič s autobusem jel, jako by ho někde ukradl. Oni tu všichni jezdí tak nějak agresivně. Ale aby autobus skákal přes retardéry, mlátil se ze strany na stranu na křivých úsecích cesty a přepadával při krouhání zatáček, to jsem dlouho nezažil. Po hodině cesty jsem vystoupil u Manjanggul jeskyně a ty dva kilometry k ní došel pěšky. Překvapilo mě, jak tu mají udělané krajnice. Asfalty všech cest jsou pěkné, docela nové, na krajnicích jsou pak položené a zarostlé rohože spletené z lan. A je to docela příjemné na chůzi, měkké, šetří se tím nohy a kolena.
U Manjanggul jeskyně v poledne nebyl skoro nikdo, davy přišly až kolem druhé, když jsem odcházel. Jeskyně je vlastně lávový tunel, kudy tekla před tisíci lety při sopečné a vulkanické aktivitě na ostrově láva. Dohromady má asi kolem 8 kilometrů, zpřístupněný je jeden. Ale i tak to stačí a je to opravdu zážitek – tunel ze ztuhlé lávy, různě úzké a široké části, římsy, krápníky, závaly, rafty, další speciální útvary. A na konci je největší ztuhlý lávopád na světě. Ona celá lávová jeskyně je asi největší a nejrozlehlejší na světě, proto je na seznamu UNESCO.
Po prohlídce jeskyně jsem se vrátil na zastávku na hlavní cestě po obvodu ostrova, počkal opět na autobus 201 a pokračoval dále na východ ostrova na Seongsan Ilchulbong, pseudoostrov, resp. poloostrov s nádhernými scenériemi a 180metrovým převýšením.
Přestože bylo docela špatné počasí, zima a krápalo, na této další UNESCO atrakci bylo na rozdíl od jeskyní neskutečně narváno Korejci. Oni hiking milují a vydávají se trávit dny a víkendy na takovýchto místech, sami, v párech, s dětmi. Takže takový kopec je prošpikovaný schodišti, aby to zvládnul vylézt i podprůměrně zdatný Korejec, všechno precizně upravené, po schodištích světýlka na večer a noc, z reproduktorů se linuly informace i na vrcholu kopce. Korejky si s tím pak hlavu nelámou a na takový hiking se vydávají klidně v lodičkách a sukýnkách, jako kdyby šly do divadla a bylo teplo.
Za hodinu a půl v deštivu a větrnu jsem prošel celou cestu. Tolik krásných výhledů, i když není jasno.
V zátočině stojí dům lovkyní mušlí Henjo, které se potápí do cca 20 metrů bez ničeho a loví mušle pro místní gastrotrh. A to jim je třeba i 70 let. Sice jsem dnes žádnou ve vodě neviděl, přece jenom bylo 15 stupňů a do vody bych teda nevlezl, ale aspoň jsem je viděl při práci, když zpracovávaly nalovené mušle. Očistit, omýt, vydlabat, nakrájet, uvařit a sníst.
Když jsem slezl k úpatí kopce, zarezervoval jsem si hotel v Seogwipu, protože jsem nakonec uznal, že ostatní varianty, které jsem měl v hlavě, nejsou realizovatelné, protože zítra má dost pršet, takže výstup na centrální horu Hallasan musím nechat na pozítří, tedy jet do Seogwipa už dneska a zítra se potulovat po okolí. Počkal jsem na autobus a hodinu a půl jel do Seogwipa. Za 23 Kč, jízdenky jsou opravdu levné. Za jeden den jsem objel celou polovinu ostrova za cca 70 CZK autobusy během asi 3 hodin cestování. A ještě tak komfortními.
Krátká procházka po městě, zbytek zítra.
Kulinářský tip: Soju je korejský alkoholický nápoj, který se tradičně vyrábí z rýže, ale také z dalších surovin, jako je pšenice, ječmen, slad nebo brambory. Obsahuje kolem 20 procent alkoholu (různé druhy od 10 do 50 procent) a má typicky neutrální chuť, ale prodává se i s různými příchutěmi ovoce. Soju je jedním z nejoblíbenějších nápojů Koreje a je často podáván jako pití k jídlu nebo se z něj vyrábí koktejly a míchané nápoje.
Ubytování v hotelu v Seogwipu.
Cestovatelský tip: Ubytování na ostrově jsou nečekaně levné, občas zde lze sehnat třeba i 4* pokoj kolem 500 CZK.
Jižní pobřeží Jeju – nejen vodopády kolem Seogwipo
Seogwipo je druhé největší město na ostrově s populací přibližně 160 tisíc lidí a zároveň ideálním místem pro milovníky přírody. Nejzajímavějšími jsou zde asi vodopády, kterých je v okolí města i přímo ve městě několik.
Jedním z turisticky nejznámějších je vodopád Jeongbang, kam se platí vstup kolem 2000 wonů. Vody ale zrovna teče málo, tak není vodopád příliš vydatný.
I když menší a méně známý, vodopád Sojeongbang o kus dál po pobřeží na východ byl na rozdíl od Jeongbangu bez turistů. A také je volně přístupný.
Pobřeží východně a jižně od Seogwipa
Od Jeongbangu jsem pokračoval přes centrum, přístav, do přístaviště a na zajímavý most Saeyeongyo, který vypadá jako plachetnice. Je to ikonická stavba Seogwipa, jednoduchá, funkční, velmi estetická a dobře zasazená do krajiny.
Dá se po ní dostat na pěkný ostrůvek Saeseom, který slouží jako park, přírodní rezervace a odpočinkové místo pro návštěvníky. Dokonce tam rostou endemitní rostliny, takže je i biologicky atraktivní.
Na útesu nad přístavištěm je na řece další vodopád, Cheonjiyeon. Tento vodopád má výšku 22 metrů a v okolním parku roste plno kamélií, rododendronů a bambusů.
Procházkou podél útesů se dá dostat k dalším menším vodopádům na trailu Jeju Olle 7, který vede dalších 10 kilometrů na západ. Bouřící moře, vítr, výběžky, skály, osamocené kamenné sloupy v moři s příběhy na cedulích. Po dvou měsících konečně pořádná příroda!
I když je špatné počasí a pondělí, kolem pobřeží se prochází hodně Korejců. Těžko říct, jestli mají dovolené nebo jsou v důchodu. Dost mě překvapilo, v jak dobrém stavu zde mají stezky, traily, všechno je řádně označené, chodníčky jsou vydlážděné kameny nebo dřevem, zábradlí jsou opravená, vyšperkovaná lany a světýlky. Starají se tu o to dobře, nedivím se, že Korejci ten hiking milují.
Ubytování na hotelu za několik stovek CZK.
Výstup na centrální horu ostrova, Mt. Hallasan
Místní říkají, že Jeju je Hallasan a Hallasan je Jeju. Mt. Hallasan je nejvyšší horou Jižní Koreje a zároveň centrální sopka, kolem které je vytvořen celý ostrov Jeju z její vulkanické činnosti v minulosti. Dnes je sopka klidná, přes 1000 let nedošlo k erupci. Tras je na sopku několik, čtyři, ale jenom dvě hlavní vedou až na úplný vrchol: východní, kterou budu stoupat, protože k ní jede autobus, takže ji využívá většina turistů, a severní, kterou budu sestupovat zpátky do města Jeju.
Mají zde docela logický časový systém, který nepustí turisty za určité průchozí body po určité hodině, aby se všichni stihli do večera vrátit z hory. Začátek trailu je dobré zvládnout cca do devíti, maximálně do desíti hodin, ale to už je dost na hraně. V 1500 metrech je hlavní stanice před vrcholem, na který nikoho nepustí po 12 hodině v zimě, resp. 12:30 na jaře a podzim a po 13 hodině v létě. Z vrcholu se musí zmizet po 14 hodině a pak už je to jedno, dolů už se všichni do noci docourají.
Vyrážím tedy brzy ráno autobusem ze Seogwipa do Seongpanaku, odkud vede asi 9 km stoupání s 1200 výškovými metry převýšení. Začátek byl sranda, cesta je zde pěkně upravená, jsou na ní korejské pletené rohože, což má opravdu něco do sebe. Jak jsou měkké, tak je chůze po nich dost příjemná, když člověk nemusí skákat po kamenech.
Příroda kolem Hallasanu je národní park zapsaný v UNESCO. Ve spodních částech kopce je příjemný les s rododendrony a dalšími stromy, v podrostu pak je úplně všude Sasa, taková lipnicovitá kytička s bílozelenými listy, známe ji i od nás, sem tam se objeví jako okrasná rostlina na zahradách.
Na vrcholu Hallasanu nejsou stromy, takže nad 1500 metrů nad mořem by byl hezký výhled do kraje, kdyby nebylo oblačno. Aspoň že tedy nepršelo. Blízké okolí vidět sice bylo dobře, ale na pobřeží jsem nedohlédl, to bylo pod mraky.
Na vrcholu bylo lidí nejvíc, všichni posedávali po dřevěných schodech. Obecně, o cestu se starají očividně dost dobře, resp. si dali pěknou práci, aby schody udělali tak v polovině trasy. Pár kilometrů schodů tu tak bude.
Na samotném vrcholu Hallasanu je možno nahlédnout do v mracích každou chvíli zmizelý kráter sopky a na jezírko, které mělo být velké a modré, zatímco dnes je malinké, jako vypuštěné. Asi je zde málo vody. Je fakt, že ani ve všech těch horských bystřinách a řekách z vrcholu žádná voda netekla.
Po celé délce východní cesty bylo docela narváno, nechci vidět, jak to vypadá o víkendech a při lepším počasí. Je považovaná za snadnější než severní, která vede z města Jeju. Ta je trochu kratší, ale strmější. Touto severní stezkou pokračuji dolů. Popravdě, asi se mi líbila víc, řekl bych, že je lépe schůdná, je zde více schodů než na východní, jsou zde lépe upravené kameny, ve spodní části je pak vidět více zajímavých věcí jako dva mosty, divoká řeka, která pro dnešek byla ale skoro bez vody, jeskyně, resp. lávový tunel, měnící se les s jednotlivými stovkami metrů výšky.
Cestou do Jeju jsem úplnou náhodou narazil na Mysterious road, kterou jsem měl na bucket listu na Jeju taky, ale nakonec jsem ji vzdal, protože se mi ji nechtělo hledat a ztratit půl dne kvůli nějaké cestě. Celá Mysterious road je stejně nepříliš zajímavá. Iluze toho, že auto jede zdánlivě do kopce, tu sice funguje, ale když se na to člověk podívá pořádně, vidí, že cesta vede pořád z kopce, který se ale oproti tomu velkému od Hallasanu jen zmenší.
Přespím opět nedaleko letiště a zítra ráno se vracím do kontinentální části Koreje. Busan, tedy korejské Miami už čeká.
Jsme česká firmaJsme česká firma
plán cesty od Martin Konhefr
Dobrodružství, které tě čeká
Po týdnech ve všudypřítomné japonské zástavbě se konečně opět dostanu do pořádné přírody! Seoul jsme si prošli v minulém dílu minisérie, dnes vyrážím na vulkanický ostrov Jeju, korejskou perlu ve Žlutém moři ukrývající mnoho přírodních krás tohoto úchvatného kousku světa.
Přílet na Jeju
Terminál na vnitrostátní lety na seoulském letišti Incheon je na rozdíl od toho mezinárodního velmi přehledný. Na přepážce jsem si vyzvedl boarding pass jako účtenku z hospody, prošel jsem přes rychlou security a během chvíle jsme nastupovali a letěli. Naprosto bez problémů, všechno bylo rychlé, profesionální. Personál na ploše nám při pojíždění zamával a během chvíle už jsme točili levou zatáčkou po startu s výhledem na celý Seoul dále na trať na Jeju, kde jsme po hodině letu přistávali se západem slunce. Jeju (nebo také Čedžu) není nijak extra velký ostrov, na délku má asi 80 kilometrů. Po přistání nás shuttle dovezl na terminál a jen jsme prošli dveřmi ven z letiště. Žádné kontroly, prostě jako když jede člověk hodinu a kus třeba do Budějc.
Když jsem vyšel z letiště, už byla tma. Štrádoval jsem si to na ubytování asi 2 kilometry v hlavním městě ostrova Jeju, městě Jeju. Samo město Jeju není nijak extra zajímavé, proto zítra vyrazím hned dále po přírodních zajímavostech ostrova, kvůli kterým tu především jsem.
Ubytování na motelu v Jeju za několik stovek CZK. Levné a dobré ubytování.
Zajímavost: Občas lze na ubytováních narazit na systém sprch, kdy místo sprchového koutu a vaničky je celá koupelna jako jedna velká vana. Co na tom, že když se člověk sprchuje, je všude voda a pak se v tom musí brodit, když jde na záchod nebo k umyvadlu...
Východní strana Jeju – lávový tunel Manjanggul a poloostrov Seongsang Ilchulbong
Po ostrově se budu pohybovat veřejnou dopravou, především autobusy. Prý tu nejezdí nijak často a je celkem problém se s autobusy někam kloudně dostat. To ale potvrdit nemůžu, podle mě mají systém dobrý. Dvě hlavní nádraží jsou v Jeju na severu a v Seogwipo na jihu ostrova a mezi nimi vedou linky přes celý ostrov jako u dělící se buňky v metafázi mezi centromerami. Očíslované jsou postupně, v aplikaci se zobrazují aktuální autobusy, kde jsou, počet zastávek do konkrétní zastávky a zbývající čas do příjezdu. Co víc by člověk ještě potřeboval. Informační systém je tu online, takže i na zastávkách jsou panely se stejnými aktuálními daty, v autobusech panely hlásící aktuální a další zastávku, dokonce v každém autobusu je wifi. Při nástupu se jen pípne T-money kartou a někde vystoupí. Žádné zdržování platbami. Tohle je asi nejlepší systém, který jsem kde viděl. Ani v Británii neměli lepší. Jak se do života zapojí technika a informační technologie, často to život zjednoduší.
Řidič s autobusem jel, jako by ho někde ukradl. Oni tu všichni jezdí tak nějak agresivně. Ale aby autobus skákal přes retardéry, mlátil se ze strany na stranu na křivých úsecích cesty a přepadával při krouhání zatáček, to jsem dlouho nezažil. Po hodině cesty jsem vystoupil u Manjanggul jeskyně a ty dva kilometry k ní došel pěšky. Překvapilo mě, jak tu mají udělané krajnice. Asfalty všech cest jsou pěkné, docela nové, na krajnicích jsou pak položené a zarostlé rohože spletené z lan. A je to docela příjemné na chůzi, měkké, šetří se tím nohy a kolena.
U Manjanggul jeskyně v poledne nebyl skoro nikdo, davy přišly až kolem druhé, když jsem odcházel. Jeskyně je vlastně lávový tunel, kudy tekla před tisíci lety při sopečné a vulkanické aktivitě na ostrově láva. Dohromady má asi kolem 8 kilometrů, zpřístupněný je jeden. Ale i tak to stačí a je to opravdu zážitek – tunel ze ztuhlé lávy, různě úzké a široké části, římsy, krápníky, závaly, rafty, další speciální útvary. A na konci je největší ztuhlý lávopád na světě. Ona celá lávová jeskyně je asi největší a nejrozlehlejší na světě, proto je na seznamu UNESCO.
Po prohlídce jeskyně jsem se vrátil na zastávku na hlavní cestě po obvodu ostrova, počkal opět na autobus 201 a pokračoval dále na východ ostrova na Seongsan Ilchulbong, pseudoostrov, resp. poloostrov s nádhernými scenériemi a 180metrovým převýšením.
Přestože bylo docela špatné počasí, zima a krápalo, na této další UNESCO atrakci bylo na rozdíl od jeskyní neskutečně narváno Korejci. Oni hiking milují a vydávají se trávit dny a víkendy na takovýchto místech, sami, v párech, s dětmi. Takže takový kopec je prošpikovaný schodišti, aby to zvládnul vylézt i podprůměrně zdatný Korejec, všechno precizně upravené, po schodištích světýlka na večer a noc, z reproduktorů se linuly informace i na vrcholu kopce. Korejky si s tím pak hlavu nelámou a na takový hiking se vydávají klidně v lodičkách a sukýnkách, jako kdyby šly do divadla a bylo teplo.
Za hodinu a půl v deštivu a větrnu jsem prošel celou cestu. Tolik krásných výhledů, i když není jasno.
V zátočině stojí dům lovkyní mušlí Henjo, které se potápí do cca 20 metrů bez ničeho a loví mušle pro místní gastrotrh. A to jim je třeba i 70 let. Sice jsem dnes žádnou ve vodě neviděl, přece jenom bylo 15 stupňů a do vody bych teda nevlezl, ale aspoň jsem je viděl při práci, když zpracovávaly nalovené mušle. Očistit, omýt, vydlabat, nakrájet, uvařit a sníst.
Když jsem slezl k úpatí kopce, zarezervoval jsem si hotel v Seogwipu, protože jsem nakonec uznal, že ostatní varianty, které jsem měl v hlavě, nejsou realizovatelné, protože zítra má dost pršet, takže výstup na centrální horu Hallasan musím nechat na pozítří, tedy jet do Seogwipa už dneska a zítra se potulovat po okolí. Počkal jsem na autobus a hodinu a půl jel do Seogwipa. Za 23 Kč, jízdenky jsou opravdu levné. Za jeden den jsem objel celou polovinu ostrova za cca 70 CZK autobusy během asi 3 hodin cestování. A ještě tak komfortními.
Krátká procházka po městě, zbytek zítra.
Kulinářský tip: Soju je korejský alkoholický nápoj, který se tradičně vyrábí z rýže, ale také z dalších surovin, jako je pšenice, ječmen, slad nebo brambory. Obsahuje kolem 20 procent alkoholu (různé druhy od 10 do 50 procent) a má typicky neutrální chuť, ale prodává se i s různými příchutěmi ovoce. Soju je jedním z nejoblíbenějších nápojů Koreje a je často podáván jako pití k jídlu nebo se z něj vyrábí koktejly a míchané nápoje.
Ubytování v hotelu v Seogwipu.
Cestovatelský tip: Ubytování na ostrově jsou nečekaně levné, občas zde lze sehnat třeba i 4* pokoj kolem 500 CZK.
Jižní pobřeží Jeju – nejen vodopády kolem Seogwipo
Seogwipo je druhé největší město na ostrově s populací přibližně 160 tisíc lidí a zároveň ideálním místem pro milovníky přírody. Nejzajímavějšími jsou zde asi vodopády, kterých je v okolí města i přímo ve městě několik.
Jedním z turisticky nejznámějších je vodopád Jeongbang, kam se platí vstup kolem 2000 wonů. Vody ale zrovna teče málo, tak není vodopád příliš vydatný.
I když menší a méně známý, vodopád Sojeongbang o kus dál po pobřeží na východ byl na rozdíl od Jeongbangu bez turistů. A také je volně přístupný.
Pobřeží východně a jižně od Seogwipa
Od Jeongbangu jsem pokračoval přes centrum, přístav, do přístaviště a na zajímavý most Saeyeongyo, který vypadá jako plachetnice. Je to ikonická stavba Seogwipa, jednoduchá, funkční, velmi estetická a dobře zasazená do krajiny.
Dá se po ní dostat na pěkný ostrůvek Saeseom, který slouží jako park, přírodní rezervace a odpočinkové místo pro návštěvníky. Dokonce tam rostou endemitní rostliny, takže je i biologicky atraktivní.
Na útesu nad přístavištěm je na řece další vodopád, Cheonjiyeon. Tento vodopád má výšku 22 metrů a v okolním parku roste plno kamélií, rododendronů a bambusů.
Procházkou podél útesů se dá dostat k dalším menším vodopádům na trailu Jeju Olle 7, který vede dalších 10 kilometrů na západ. Bouřící moře, vítr, výběžky, skály, osamocené kamenné sloupy v moři s příběhy na cedulích. Po dvou měsících konečně pořádná příroda!
I když je špatné počasí a pondělí, kolem pobřeží se prochází hodně Korejců. Těžko říct, jestli mají dovolené nebo jsou v důchodu. Dost mě překvapilo, v jak dobrém stavu zde mají stezky, traily, všechno je řádně označené, chodníčky jsou vydlážděné kameny nebo dřevem, zábradlí jsou opravená, vyšperkovaná lany a světýlky. Starají se tu o to dobře, nedivím se, že Korejci ten hiking milují.
Ubytování na hotelu za několik stovek CZK.
Výstup na centrální horu ostrova, Mt. Hallasan
Místní říkají, že Jeju je Hallasan a Hallasan je Jeju. Mt. Hallasan je nejvyšší horou Jižní Koreje a zároveň centrální sopka, kolem které je vytvořen celý ostrov Jeju z její vulkanické činnosti v minulosti. Dnes je sopka klidná, přes 1000 let nedošlo k erupci. Tras je na sopku několik, čtyři, ale jenom dvě hlavní vedou až na úplný vrchol: východní, kterou budu stoupat, protože k ní jede autobus, takže ji využívá většina turistů, a severní, kterou budu sestupovat zpátky do města Jeju.
Mají zde docela logický časový systém, který nepustí turisty za určité průchozí body po určité hodině, aby se všichni stihli do večera vrátit z hory. Začátek trailu je dobré zvládnout cca do devíti, maximálně do desíti hodin, ale to už je dost na hraně. V 1500 metrech je hlavní stanice před vrcholem, na který nikoho nepustí po 12 hodině v zimě, resp. 12:30 na jaře a podzim a po 13 hodině v létě. Z vrcholu se musí zmizet po 14 hodině a pak už je to jedno, dolů už se všichni do noci docourají.
Vyrážím tedy brzy ráno autobusem ze Seogwipa do Seongpanaku, odkud vede asi 9 km stoupání s 1200 výškovými metry převýšení. Začátek byl sranda, cesta je zde pěkně upravená, jsou na ní korejské pletené rohože, což má opravdu něco do sebe. Jak jsou měkké, tak je chůze po nich dost příjemná, když člověk nemusí skákat po kamenech.
Příroda kolem Hallasanu je národní park zapsaný v UNESCO. Ve spodních částech kopce je příjemný les s rododendrony a dalšími stromy, v podrostu pak je úplně všude Sasa, taková lipnicovitá kytička s bílozelenými listy, známe ji i od nás, sem tam se objeví jako okrasná rostlina na zahradách.
Na vrcholu Hallasanu nejsou stromy, takže nad 1500 metrů nad mořem by byl hezký výhled do kraje, kdyby nebylo oblačno. Aspoň že tedy nepršelo. Blízké okolí vidět sice bylo dobře, ale na pobřeží jsem nedohlédl, to bylo pod mraky.
Na vrcholu bylo lidí nejvíc, všichni posedávali po dřevěných schodech. Obecně, o cestu se starají očividně dost dobře, resp. si dali pěknou práci, aby schody udělali tak v polovině trasy. Pár kilometrů schodů tu tak bude.
Na samotném vrcholu Hallasanu je možno nahlédnout do v mracích každou chvíli zmizelý kráter sopky a na jezírko, které mělo být velké a modré, zatímco dnes je malinké, jako vypuštěné. Asi je zde málo vody. Je fakt, že ani ve všech těch horských bystřinách a řekách z vrcholu žádná voda netekla.
Po celé délce východní cesty bylo docela narváno, nechci vidět, jak to vypadá o víkendech a při lepším počasí. Je považovaná za snadnější než severní, která vede z města Jeju. Ta je trochu kratší, ale strmější. Touto severní stezkou pokračuji dolů. Popravdě, asi se mi líbila víc, řekl bych, že je lépe schůdná, je zde více schodů než na východní, jsou zde lépe upravené kameny, ve spodní části je pak vidět více zajímavých věcí jako dva mosty, divoká řeka, která pro dnešek byla ale skoro bez vody, jeskyně, resp. lávový tunel, měnící se les s jednotlivými stovkami metrů výšky.
Cestou do Jeju jsem úplnou náhodou narazil na Mysterious road, kterou jsem měl na bucket listu na Jeju taky, ale nakonec jsem ji vzdal, protože se mi ji nechtělo hledat a ztratit půl dne kvůli nějaké cestě. Celá Mysterious road je stejně nepříliš zajímavá. Iluze toho, že auto jede zdánlivě do kopce, tu sice funguje, ale když se na to člověk podívá pořádně, vidí, že cesta vede pořád z kopce, který se ale oproti tomu velkému od Hallasanu jen zmenší.
Přespím opět nedaleko letiště a zítra ráno se vracím do kontinentální části Koreje. Busan, tedy korejské Miami už čeká.
Po týdnech ve všudypřítomné japonské zástavbě se konečně opět dostanu do pořádné přírody! Seoul jsme si prošli v minulém dílu minisérie, dnes vyrážím na vulkanický ostrov Jeju, korejskou perlu ve Žlutém moři ukrývající mnoho přírodních krás tohoto úchvatného kousku světa.
Přílet na Jeju
Terminál na vnitrostátní lety na seoulském letišti Incheon je na rozdíl od toho mezinárodního velmi přehledný. Na přepážce jsem si vyzvedl boarding pass jako účtenku z hospody, prošel jsem přes rychlou security a během chvíle jsme nastupovali a letěli. Naprosto bez problémů, všechno bylo rychlé, profesionální. Personál na ploše nám při pojíždění zamával a během chvíle už jsme točili levou zatáčkou po startu s výhledem na celý Seoul dále na trať na Jeju, kde jsme po hodině letu přistávali se západem slunce. Jeju (nebo také Čedžu) není nijak extra velký ostrov, na délku má asi 80 kilometrů. Po přistání nás shuttle dovezl na terminál a jen jsme prošli dveřmi ven z letiště. Žádné kontroly, prostě jako když jede člověk hodinu a kus třeba do Budějc.
Když jsem vyšel z letiště, už byla tma. Štrádoval jsem si to na ubytování asi 2 kilometry v hlavním městě ostrova Jeju, městě Jeju. Samo město Jeju není nijak extra zajímavé, proto zítra vyrazím hned dále po přírodních zajímavostech ostrova, kvůli kterým tu především jsem.
Ubytování na motelu v Jeju za několik stovek CZK. Levné a dobré ubytování.
Zajímavost: Občas lze na ubytováních narazit na systém sprch, kdy místo sprchového koutu a vaničky je celá koupelna jako jedna velká vana. Co na tom, že když se člověk sprchuje, je všude voda a pak se v tom musí brodit, když jde na záchod nebo k umyvadlu...
Východní strana Jeju – lávový tunel Manjanggul a poloostrov Seongsang Ilchulbong
Po ostrově se budu pohybovat veřejnou dopravou, především autobusy. Prý tu nejezdí nijak často a je celkem problém se s autobusy někam kloudně dostat. To ale potvrdit nemůžu, podle mě mají systém dobrý. Dvě hlavní nádraží jsou v Jeju na severu a v Seogwipo na jihu ostrova a mezi nimi vedou linky přes celý ostrov jako u dělící se buňky v metafázi mezi centromerami. Očíslované jsou postupně, v aplikaci se zobrazují aktuální autobusy, kde jsou, počet zastávek do konkrétní zastávky a zbývající čas do příjezdu. Co víc by člověk ještě potřeboval. Informační systém je tu online, takže i na zastávkách jsou panely se stejnými aktuálními daty, v autobusech panely hlásící aktuální a další zastávku, dokonce v každém autobusu je wifi. Při nástupu se jen pípne T-money kartou a někde vystoupí. Žádné zdržování platbami. Tohle je asi nejlepší systém, který jsem kde viděl. Ani v Británii neměli lepší. Jak se do života zapojí technika a informační technologie, často to život zjednoduší.
Řidič s autobusem jel, jako by ho někde ukradl. Oni tu všichni jezdí tak nějak agresivně. Ale aby autobus skákal přes retardéry, mlátil se ze strany na stranu na křivých úsecích cesty a přepadával při krouhání zatáček, to jsem dlouho nezažil. Po hodině cesty jsem vystoupil u Manjanggul jeskyně a ty dva kilometry k ní došel pěšky. Překvapilo mě, jak tu mají udělané krajnice. Asfalty všech cest jsou pěkné, docela nové, na krajnicích jsou pak položené a zarostlé rohože spletené z lan. A je to docela příjemné na chůzi, měkké, šetří se tím nohy a kolena.
U Manjanggul jeskyně v poledne nebyl skoro nikdo, davy přišly až kolem druhé, když jsem odcházel. Jeskyně je vlastně lávový tunel, kudy tekla před tisíci lety při sopečné a vulkanické aktivitě na ostrově láva. Dohromady má asi kolem 8 kilometrů, zpřístupněný je jeden. Ale i tak to stačí a je to opravdu zážitek – tunel ze ztuhlé lávy, různě úzké a široké části, římsy, krápníky, závaly, rafty, další speciální útvary. A na konci je největší ztuhlý lávopád na světě. Ona celá lávová jeskyně je asi největší a nejrozlehlejší na světě, proto je na seznamu UNESCO.
Po prohlídce jeskyně jsem se vrátil na zastávku na hlavní cestě po obvodu ostrova, počkal opět na autobus 201 a pokračoval dále na východ ostrova na Seongsan Ilchulbong, pseudoostrov, resp. poloostrov s nádhernými scenériemi a 180metrovým převýšením.
Přestože bylo docela špatné počasí, zima a krápalo, na této další UNESCO atrakci bylo na rozdíl od jeskyní neskutečně narváno Korejci. Oni hiking milují a vydávají se trávit dny a víkendy na takovýchto místech, sami, v párech, s dětmi. Takže takový kopec je prošpikovaný schodišti, aby to zvládnul vylézt i podprůměrně zdatný Korejec, všechno precizně upravené, po schodištích světýlka na večer a noc, z reproduktorů se linuly informace i na vrcholu kopce. Korejky si s tím pak hlavu nelámou a na takový hiking se vydávají klidně v lodičkách a sukýnkách, jako kdyby šly do divadla a bylo teplo.
Za hodinu a půl v deštivu a větrnu jsem prošel celou cestu. Tolik krásných výhledů, i když není jasno.
V zátočině stojí dům lovkyní mušlí Henjo, které se potápí do cca 20 metrů bez ničeho a loví mušle pro místní gastrotrh. A to jim je třeba i 70 let. Sice jsem dnes žádnou ve vodě neviděl, přece jenom bylo 15 stupňů a do vody bych teda nevlezl, ale aspoň jsem je viděl při práci, když zpracovávaly nalovené mušle. Očistit, omýt, vydlabat, nakrájet, uvařit a sníst.
Když jsem slezl k úpatí kopce, zarezervoval jsem si hotel v Seogwipu, protože jsem nakonec uznal, že ostatní varianty, které jsem měl v hlavě, nejsou realizovatelné, protože zítra má dost pršet, takže výstup na centrální horu Hallasan musím nechat na pozítří, tedy jet do Seogwipa už dneska a zítra se potulovat po okolí. Počkal jsem na autobus a hodinu a půl jel do Seogwipa. Za 23 Kč, jízdenky jsou opravdu levné. Za jeden den jsem objel celou polovinu ostrova za cca 70 CZK autobusy během asi 3 hodin cestování. A ještě tak komfortními.
Krátká procházka po městě, zbytek zítra.
Kulinářský tip: Soju je korejský alkoholický nápoj, který se tradičně vyrábí z rýže, ale také z dalších surovin, jako je pšenice, ječmen, slad nebo brambory. Obsahuje kolem 20 procent alkoholu (různé druhy od 10 do 50 procent) a má typicky neutrální chuť, ale prodává se i s různými příchutěmi ovoce. Soju je jedním z nejoblíbenějších nápojů Koreje a je často podáván jako pití k jídlu nebo se z něj vyrábí koktejly a míchané nápoje.
Ubytování v hotelu v Seogwipu.
Cestovatelský tip: Ubytování na ostrově jsou nečekaně levné, občas zde lze sehnat třeba i 4* pokoj kolem 500 CZK.
Jižní pobřeží Jeju – nejen vodopády kolem Seogwipo
Seogwipo je druhé největší město na ostrově s populací přibližně 160 tisíc lidí a zároveň ideálním místem pro milovníky přírody. Nejzajímavějšími jsou zde asi vodopády, kterých je v okolí města i přímo ve městě několik.
Jedním z turisticky nejznámějších je vodopád Jeongbang, kam se platí vstup kolem 2000 wonů. Vody ale zrovna teče málo, tak není vodopád příliš vydatný.
I když menší a méně známý, vodopád Sojeongbang o kus dál po pobřeží na východ byl na rozdíl od Jeongbangu bez turistů. A také je volně přístupný.
Pobřeží východně a jižně od Seogwipa
Od Jeongbangu jsem pokračoval přes centrum, přístav, do přístaviště a na zajímavý most Saeyeongyo, který vypadá jako plachetnice. Je to ikonická stavba Seogwipa, jednoduchá, funkční, velmi estetická a dobře zasazená do krajiny.
Dá se po ní dostat na pěkný ostrůvek Saeseom, který slouží jako park, přírodní rezervace a odpočinkové místo pro návštěvníky. Dokonce tam rostou endemitní rostliny, takže je i biologicky atraktivní.
Na útesu nad přístavištěm je na řece další vodopád, Cheonjiyeon. Tento vodopád má výšku 22 metrů a v okolním parku roste plno kamélií, rododendronů a bambusů.
Procházkou podél útesů se dá dostat k dalším menším vodopádům na trailu Jeju Olle 7, který vede dalších 10 kilometrů na západ. Bouřící moře, vítr, výběžky, skály, osamocené kamenné sloupy v moři s příběhy na cedulích. Po dvou měsících konečně pořádná příroda!
I když je špatné počasí a pondělí, kolem pobřeží se prochází hodně Korejců. Těžko říct, jestli mají dovolené nebo jsou v důchodu. Dost mě překvapilo, v jak dobrém stavu zde mají stezky, traily, všechno je řádně označené, chodníčky jsou vydlážděné kameny nebo dřevem, zábradlí jsou opravená, vyšperkovaná lany a světýlky. Starají se tu o to dobře, nedivím se, že Korejci ten hiking milují.
Ubytování na hotelu za několik stovek CZK.
Výstup na centrální horu ostrova, Mt. Hallasan
Místní říkají, že Jeju je Hallasan a Hallasan je Jeju. Mt. Hallasan je nejvyšší horou Jižní Koreje a zároveň centrální sopka, kolem které je vytvořen celý ostrov Jeju z její vulkanické činnosti v minulosti. Dnes je sopka klidná, přes 1000 let nedošlo k erupci. Tras je na sopku několik, čtyři, ale jenom dvě hlavní vedou až na úplný vrchol: východní, kterou budu stoupat, protože k ní jede autobus, takže ji využívá většina turistů, a severní, kterou budu sestupovat zpátky do města Jeju.
Mají zde docela logický časový systém, který nepustí turisty za určité průchozí body po určité hodině, aby se všichni stihli do večera vrátit z hory. Začátek trailu je dobré zvládnout cca do devíti, maximálně do desíti hodin, ale to už je dost na hraně. V 1500 metrech je hlavní stanice před vrcholem, na který nikoho nepustí po 12 hodině v zimě, resp. 12:30 na jaře a podzim a po 13 hodině v létě. Z vrcholu se musí zmizet po 14 hodině a pak už je to jedno, dolů už se všichni do noci docourají.
Vyrážím tedy brzy ráno autobusem ze Seogwipa do Seongpanaku, odkud vede asi 9 km stoupání s 1200 výškovými metry převýšení. Začátek byl sranda, cesta je zde pěkně upravená, jsou na ní korejské pletené rohože, což má opravdu něco do sebe. Jak jsou měkké, tak je chůze po nich dost příjemná, když člověk nemusí skákat po kamenech.
Příroda kolem Hallasanu je národní park zapsaný v UNESCO. Ve spodních částech kopce je příjemný les s rododendrony a dalšími stromy, v podrostu pak je úplně všude Sasa, taková lipnicovitá kytička s bílozelenými listy, známe ji i od nás, sem tam se objeví jako okrasná rostlina na zahradách.
Na vrcholu Hallasanu nejsou stromy, takže nad 1500 metrů nad mořem by byl hezký výhled do kraje, kdyby nebylo oblačno. Aspoň že tedy nepršelo. Blízké okolí vidět sice bylo dobře, ale na pobřeží jsem nedohlédl, to bylo pod mraky.
Na vrcholu bylo lidí nejvíc, všichni posedávali po dřevěných schodech. Obecně, o cestu se starají očividně dost dobře, resp. si dali pěknou práci, aby schody udělali tak v polovině trasy. Pár kilometrů schodů tu tak bude.
Na samotném vrcholu Hallasanu je možno nahlédnout do v mracích každou chvíli zmizelý kráter sopky a na jezírko, které mělo být velké a modré, zatímco dnes je malinké, jako vypuštěné. Asi je zde málo vody. Je fakt, že ani ve všech těch horských bystřinách a řekách z vrcholu žádná voda netekla.
Po celé délce východní cesty bylo docela narváno, nechci vidět, jak to vypadá o víkendech a při lepším počasí. Je považovaná za snadnější než severní, která vede z města Jeju. Ta je trochu kratší, ale strmější. Touto severní stezkou pokračuji dolů. Popravdě, asi se mi líbila víc, řekl bych, že je lépe schůdná, je zde více schodů než na východní, jsou zde lépe upravené kameny, ve spodní části je pak vidět více zajímavých věcí jako dva mosty, divoká řeka, která pro dnešek byla ale skoro bez vody, jeskyně, resp. lávový tunel, měnící se les s jednotlivými stovkami metrů výšky.
Cestou do Jeju jsem úplnou náhodou narazil na Mysterious road, kterou jsem měl na bucket listu na Jeju taky, ale nakonec jsem ji vzdal, protože se mi ji nechtělo hledat a ztratit půl dne kvůli nějaké cestě. Celá Mysterious road je stejně nepříliš zajímavá. Iluze toho, že auto jede zdánlivě do kopce, tu sice funguje, ale když se na to člověk podívá pořádně, vidí, že cesta vede pořád z kopce, který se ale oproti tomu velkému od Hallasanu jen zmenší.
Přespím opět nedaleko letiště a zítra ráno se vracím do kontinentální části Koreje. Busan, tedy korejské Miami už čeká.
