Dobrodružství, které tě čeká
Ráda chodím pěšky, takže když jsem dostala možnost projít si většinu pěší trasy po vltavských vyhlídkách, neváhala jsem ani minutu. Vyhradila jsem si na to 4 dny a čekalo mě zhruba 80 km, místy i s nějakým tím převýšením. Nejvíc se mi líbilo, že oblast Toulava se nachází jen necelou hodinu od Prahy a přitom je tam minimum lidí. Za celou dobu jsem potkala opravdu jen pár dalších turistů, takže jsem měla všechny ty krásný výhledy sama pro sebe. Respektive pro sebe a mýho psa. :)
V Příčovech jsem nechala auto na návsi a vyrazila směr Radíč. Cesta vedla po úzký asfaltce mezi poli a kolem rybníka.
Po cestě do Radíče jsem objevila tuhle krásnou oboru s daňky ve vesnici Kňovice. Zrovna ale dostávali krmení, takže jsem stihla jen pár rychlých cvaků.
Zbytek cesty do Radíče pak už vedl lesem a za celou cestu jsem nepotkala vůbec nikoho. Ve vesnici je pak možnost podívat se na zámek a osvěžit se v místní restauraci.
Následovala další cesta lesem až na první Vyhlídku opata Zavorala, kde jsme si na chvilku odpočinuli.
Z osady Hrazany hned u vyhlídky jsme mířili dál směrem na Albertovy skály. V téhle části nás čekal nejen brod přes potok, který byl s těžkou krosnou a psem celkem náročný (na fotce), ale posléze i delší stoupání do kopce.
Až jsme nakonec dorazili na další dvě vyhlídky, které jsou hned u sebe a kde si můžete přečíst příběh tamního poutníka Robina.
Přespali jsme v chatičce v turistické osadě Častoboř, která mi připomněla moje dětská léta na letních táborech. A mile mě překvapilo, že mi v restauraci přímo v kempu nabídli k večeři tofu se zeleninou. Navíc personál byl milý a ochotný, takže skvělá zkušenost.
Z Častoboře do Křepenic vede nádherná stezka kolem břehu Vltavy, na které jsme navštívili nespočet vyhlídek. Jenom počítejte s tím, že cesta vede pořád nahoru a dolů, takže se docela našlapete.
V Křepenicích jsem se podívala k tamní tvrzi, která ale byla bohužel zavřená, a pak jsem dostopovala až na ubytování do Velké u Kamýku nad Vltavou.
Z Velké jsme další den seběhli do Kamýku nad Vltavou, kde jsem si dokoupila nějaké zásoby jídla. Byl to v podstatě první obchod, který jsem po cestě objevila, takže doporučuju ho neminout. Pak následovala zastávka u zříceniny hradu Vrškamýk.
A na seznamu vyhlídek samozřejmě nemohla chybět ani známá Solenická podkova. Dostanete se na ní z vesnice Zduchovice, kde můžete nechat auto (pokud nejdete pěšky), a pak pokračovat dalších cca 30 minut pěšky na vyhlídku. Byla jsem tam později odpoledne, takže kromě jednoho páru jsem ji měla opět pro sebe.
Poslední den jsme došli až na rozhlednu Miladu, která byla postavena cca před 4 lety a za dobrý viditelnosti je z ní vidět až na Šumavu. Vstupné je 50,- za osobu a dole pod rozhlednou si pak můžete dát nějakou domácí dobrotu v malém bistru. Přes prázdniny je rozhledna otevřená každý den, mimo sezónu většinou jen nárazově o víkendech. Doporučuju mrknout na jejich Facebook, než se tam vydáte.
V Hřebenech jsme pak počkali na autobus a svezli se do Vysokého Chlumce, abychom stihli návštěvu tamního skanzenu, než zavřou.
Vstupné je opět symbolické a máte možnost projít si skanzen buď sami, nebo s průvodcem.
Ráda chodím pěšky, takže když jsem dostala možnost projít si většinu pěší trasy po vltavských vyhlídkách, neváhala jsem ani minutu. Vyhradila jsem si na to 4 dny a čekalo mě zhruba 80 km, místy i s nějakým tím převýšením. Nejvíc se mi líbilo, že oblast Toulava se nachází jen necelou hodinu od Prahy a přitom je tam minimum lidí. Za celou dobu jsem potkala opravdu jen pár dalších turistů, takže jsem měla všechny ty krásný výhledy sama pro sebe. Respektive pro sebe a mýho psa. :)
V Příčovech jsem nechala auto na návsi a vyrazila směr Radíč. Cesta vedla po úzký asfaltce mezi poli a kolem rybníka.
Po cestě do Radíče jsem objevila tuhle krásnou oboru s daňky ve vesnici Kňovice. Zrovna ale dostávali krmení, takže jsem stihla jen pár rychlých cvaků.
Zbytek cesty do Radíče pak už vedl lesem a za celou cestu jsem nepotkala vůbec nikoho. Ve vesnici je pak možnost podívat se na zámek a osvěžit se v místní restauraci.
Následovala další cesta lesem až na první Vyhlídku opata Zavorala, kde jsme si na chvilku odpočinuli.
Z osady Hrazany hned u vyhlídky jsme mířili dál směrem na Albertovy skály. V téhle části nás čekal nejen brod přes potok, který byl s těžkou krosnou a psem celkem náročný (na fotce), ale posléze i delší stoupání do kopce.
Až jsme nakonec dorazili na další dvě vyhlídky, které jsou hned u sebe a kde si můžete přečíst příběh tamního poutníka Robina.
Přespali jsme v chatičce v turistické osadě Častoboř, která mi připomněla moje dětská léta na letních táborech. A mile mě překvapilo, že mi v restauraci přímo v kempu nabídli k večeři tofu se zeleninou. Navíc personál byl milý a ochotný, takže skvělá zkušenost.
Z Častoboře do Křepenic vede nádherná stezka kolem břehu Vltavy, na které jsme navštívili nespočet vyhlídek. Jenom počítejte s tím, že cesta vede pořád nahoru a dolů, takže se docela našlapete.
V Křepenicích jsem se podívala k tamní tvrzi, která ale byla bohužel zavřená, a pak jsem dostopovala až na ubytování do Velké u Kamýku nad Vltavou.
Z Velké jsme další den seběhli do Kamýku nad Vltavou, kde jsem si dokoupila nějaké zásoby jídla. Byl to v podstatě první obchod, který jsem po cestě objevila, takže doporučuju ho neminout. Pak následovala zastávka u zříceniny hradu Vrškamýk.
A na seznamu vyhlídek samozřejmě nemohla chybět ani známá Solenická podkova. Dostanete se na ní z vesnice Zduchovice, kde můžete nechat auto (pokud nejdete pěšky), a pak pokračovat dalších cca 30 minut pěšky na vyhlídku. Byla jsem tam později odpoledne, takže kromě jednoho páru jsem ji měla opět pro sebe.
Poslední den jsme došli až na rozhlednu Miladu, která byla postavena cca před 4 lety a za dobrý viditelnosti je z ní vidět až na Šumavu. Vstupné je 50,- za osobu a dole pod rozhlednou si pak můžete dát nějakou domácí dobrotu v malém bistru. Přes prázdniny je rozhledna otevřená každý den, mimo sezónu většinou jen nárazově o víkendech. Doporučuju mrknout na jejich Facebook, než se tam vydáte.
V Hřebenech jsme pak počkali na autobus a svezli se do Vysokého Chlumce, abychom stihli návštěvu tamního skanzenu, než zavřou.
Vstupné je opět symbolické a máte možnost projít si skanzen buď sami, nebo s průvodcem.
Jsme česká firmaJsme česká firma
plán cesty od Teru Menclová
Dobrodružství, které tě čeká
Ráda chodím pěšky, takže když jsem dostala možnost projít si většinu pěší trasy po vltavských vyhlídkách, neváhala jsem ani minutu. Vyhradila jsem si na to 4 dny a čekalo mě zhruba 80 km, místy i s nějakým tím převýšením. Nejvíc se mi líbilo, že oblast Toulava se nachází jen necelou hodinu od Prahy a přitom je tam minimum lidí. Za celou dobu jsem potkala opravdu jen pár dalších turistů, takže jsem měla všechny ty krásný výhledy sama pro sebe. Respektive pro sebe a mýho psa. :)
V Příčovech jsem nechala auto na návsi a vyrazila směr Radíč. Cesta vedla po úzký asfaltce mezi poli a kolem rybníka.
Po cestě do Radíče jsem objevila tuhle krásnou oboru s daňky ve vesnici Kňovice. Zrovna ale dostávali krmení, takže jsem stihla jen pár rychlých cvaků.
Zbytek cesty do Radíče pak už vedl lesem a za celou cestu jsem nepotkala vůbec nikoho. Ve vesnici je pak možnost podívat se na zámek a osvěžit se v místní restauraci.
Následovala další cesta lesem až na první Vyhlídku opata Zavorala, kde jsme si na chvilku odpočinuli.
Z osady Hrazany hned u vyhlídky jsme mířili dál směrem na Albertovy skály. V téhle části nás čekal nejen brod přes potok, který byl s těžkou krosnou a psem celkem náročný (na fotce), ale posléze i delší stoupání do kopce.
Až jsme nakonec dorazili na další dvě vyhlídky, které jsou hned u sebe a kde si můžete přečíst příběh tamního poutníka Robina.
Přespali jsme v chatičce v turistické osadě Častoboř, která mi připomněla moje dětská léta na letních táborech. A mile mě překvapilo, že mi v restauraci přímo v kempu nabídli k večeři tofu se zeleninou. Navíc personál byl milý a ochotný, takže skvělá zkušenost.
Z Častoboře do Křepenic vede nádherná stezka kolem břehu Vltavy, na které jsme navštívili nespočet vyhlídek. Jenom počítejte s tím, že cesta vede pořád nahoru a dolů, takže se docela našlapete.
V Křepenicích jsem se podívala k tamní tvrzi, která ale byla bohužel zavřená, a pak jsem dostopovala až na ubytování do Velké u Kamýku nad Vltavou.
Z Velké jsme další den seběhli do Kamýku nad Vltavou, kde jsem si dokoupila nějaké zásoby jídla. Byl to v podstatě první obchod, který jsem po cestě objevila, takže doporučuju ho neminout. Pak následovala zastávka u zříceniny hradu Vrškamýk.
A na seznamu vyhlídek samozřejmě nemohla chybět ani známá Solenická podkova. Dostanete se na ní z vesnice Zduchovice, kde můžete nechat auto (pokud nejdete pěšky), a pak pokračovat dalších cca 30 minut pěšky na vyhlídku. Byla jsem tam později odpoledne, takže kromě jednoho páru jsem ji měla opět pro sebe.
Poslední den jsme došli až na rozhlednu Miladu, která byla postavena cca před 4 lety a za dobrý viditelnosti je z ní vidět až na Šumavu. Vstupné je 50,- za osobu a dole pod rozhlednou si pak můžete dát nějakou domácí dobrotu v malém bistru. Přes prázdniny je rozhledna otevřená každý den, mimo sezónu většinou jen nárazově o víkendech. Doporučuju mrknout na jejich Facebook, než se tam vydáte.
V Hřebenech jsme pak počkali na autobus a svezli se do Vysokého Chlumce, abychom stihli návštěvu tamního skanzenu, než zavřou.
Vstupné je opět symbolické a máte možnost projít si skanzen buď sami, nebo s průvodcem.
Ráda chodím pěšky, takže když jsem dostala možnost projít si většinu pěší trasy po vltavských vyhlídkách, neváhala jsem ani minutu. Vyhradila jsem si na to 4 dny a čekalo mě zhruba 80 km, místy i s nějakým tím převýšením. Nejvíc se mi líbilo, že oblast Toulava se nachází jen necelou hodinu od Prahy a přitom je tam minimum lidí. Za celou dobu jsem potkala opravdu jen pár dalších turistů, takže jsem měla všechny ty krásný výhledy sama pro sebe. Respektive pro sebe a mýho psa. :)
V Příčovech jsem nechala auto na návsi a vyrazila směr Radíč. Cesta vedla po úzký asfaltce mezi poli a kolem rybníka.
Po cestě do Radíče jsem objevila tuhle krásnou oboru s daňky ve vesnici Kňovice. Zrovna ale dostávali krmení, takže jsem stihla jen pár rychlých cvaků.
Zbytek cesty do Radíče pak už vedl lesem a za celou cestu jsem nepotkala vůbec nikoho. Ve vesnici je pak možnost podívat se na zámek a osvěžit se v místní restauraci.
Následovala další cesta lesem až na první Vyhlídku opata Zavorala, kde jsme si na chvilku odpočinuli.
Z osady Hrazany hned u vyhlídky jsme mířili dál směrem na Albertovy skály. V téhle části nás čekal nejen brod přes potok, který byl s těžkou krosnou a psem celkem náročný (na fotce), ale posléze i delší stoupání do kopce.
Až jsme nakonec dorazili na další dvě vyhlídky, které jsou hned u sebe a kde si můžete přečíst příběh tamního poutníka Robina.
Přespali jsme v chatičce v turistické osadě Častoboř, která mi připomněla moje dětská léta na letních táborech. A mile mě překvapilo, že mi v restauraci přímo v kempu nabídli k večeři tofu se zeleninou. Navíc personál byl milý a ochotný, takže skvělá zkušenost.
Z Častoboře do Křepenic vede nádherná stezka kolem břehu Vltavy, na které jsme navštívili nespočet vyhlídek. Jenom počítejte s tím, že cesta vede pořád nahoru a dolů, takže se docela našlapete.
V Křepenicích jsem se podívala k tamní tvrzi, která ale byla bohužel zavřená, a pak jsem dostopovala až na ubytování do Velké u Kamýku nad Vltavou.
Z Velké jsme další den seběhli do Kamýku nad Vltavou, kde jsem si dokoupila nějaké zásoby jídla. Byl to v podstatě první obchod, který jsem po cestě objevila, takže doporučuju ho neminout. Pak následovala zastávka u zříceniny hradu Vrškamýk.
A na seznamu vyhlídek samozřejmě nemohla chybět ani známá Solenická podkova. Dostanete se na ní z vesnice Zduchovice, kde můžete nechat auto (pokud nejdete pěšky), a pak pokračovat dalších cca 30 minut pěšky na vyhlídku. Byla jsem tam později odpoledne, takže kromě jednoho páru jsem ji měla opět pro sebe.
Poslední den jsme došli až na rozhlednu Miladu, která byla postavena cca před 4 lety a za dobrý viditelnosti je z ní vidět až na Šumavu. Vstupné je 50,- za osobu a dole pod rozhlednou si pak můžete dát nějakou domácí dobrotu v malém bistru. Přes prázdniny je rozhledna otevřená každý den, mimo sezónu většinou jen nárazově o víkendech. Doporučuju mrknout na jejich Facebook, než se tam vydáte.
V Hřebenech jsme pak počkali na autobus a svezli se do Vysokého Chlumce, abychom stihli návštěvu tamního skanzenu, než zavřou.
Vstupné je opět symbolické a máte možnost projít si skanzen buď sami, nebo s průvodcem.
