Kousek Asie, kousek Evropy, prostě směs koření, která vás dostane a v téhle covidové době přinese do života opět závan exotiky.. Baklava, Salep, nádherné pláže s mořem, do kterého se dá i v zimě vlézt a přitom se z něj dívat na se zasněžené vrcholky hor. Istanbul, orient na dlani. Kemer, Side, Antalya - riviéra jaksepatří. No a hlavně liduprázdné Pamukkale, kde jste jediným člověkem na bílém travertinovém svahu. Prostě Turecko, moje nová láska.
PROČ TURECKO?
V Turecku jsem byla jednou, a to asi pět let zpátky. Světe div se - na poznávacím zájezdě s CK! Koupila jsem tenkrát za neuvěřitelnou cenu Turecko na 7 nocí, kde byla v ceně jak zpáteční letenka z Prahy, služby průvodce po celý týden, tak i ubytování ve čtyřhvězdičkových hotelech se snídaní. V ceně byl i autobus, který nás vozil po celém tureckém vnitrozemí. A cena? 3900 Kč na osobu sakumprásk. Tato akce byla určena seniorům 50+.. Jak jsem později zjistila - pro tuto skupinu osob turecká vláda pobyty dotuje.
Důvod je jasný, průvodci cestovních agentur s nimi objíždí všechny místní prodejce a výrobce a snaží se jim prodat co nejvíce místního zboží. I naše výprava tedy navštívila keramickou dílnu, výrobu koberců, výrobu parfémů, výrobu kožedělných výrobků..
Každopádně do nákupu nás mladší (a bylo nás celkem pět z celého zájezdu) nikdo nenutil - bylo jasné, že to bereme pouze jako exkurzi, nikoliv jako nákupní možnost. Díky tomu jsme si tuhle cestu o to víc užili.
Zájezdy byly tehdy možné dva. Jeden mířil do Kappadokie a druhý do Pamukkale. Já zvolila cestu do Kappadokie, která je bezesporu hlavním klenotem Turecka. Už tenkrát jsem ale věděla, že v téhle zemi nejsem naposledy. Pamukkale totiž musím vidět také. No a teď uzrál ten správný čas!
COVID SITUACE - OPATŘENÍ V TURECKU
Před odletem do Turecka je nutný PCR negativní test ne starší 72 hodin. Ten ukazujete při boardingu ve Vídni a bez něj vás na palubu nepustí. Dále jej již nikde v Turecku (ani po příletu, ani při vnitrostátních přeletech) nepotřebujete.
Místní obyvatelé musí mít tzv. HES kód, který je možné získat jen přes tureckou SIM. Já si neplánovala pořídit ani SIM, ani data, tudíž ani HES. HES kód je s pohledu turisty nutný jen při přesunech veřejnou dopravou (bez kódu nenastoupíte do žádného dopravního prostředku, ke kterému vede turniket - tramvaj, vlak, metro). Nicméně pokud plánujete využívat vnitrostátní lety, půjčení auta a taxi, dokonce i autobus z letiště v Istanbulu do centra, HES kód opravdu nepotřebujete. Ani při ubytování, jak je mnohde zmíněné.
V Turecku je povinnost nosit roušku všude, a to pod pokutou 3000 TRY (ostatně krom Zanzibaru kde na světě ne, že?). Nosí ji tak 80 % lidí, ale číslo se rapidně snižuje všude tam, kde jste s někým dále mimo veřejné prostory. Hotely, pláže, parky.. Zde se rouška okamžitě odkládá, a to jak ze strany cizinců, tak i místních. Jakmile uděláte pár kroků z rušné cesty někam do parku, tak zde sedí na travnaté ploše klidně i stovka lidí bez roušek jako za starých dobrých časů na vydařeném letním festivalu.
Edukativní polepy prostor (hotely,restaurace, letiště, MHD..) - v maximálním levelu. Piktogramy Covid nechybí v žádné výloze, na žádných vstupních dveřích, na podlahách, na stolcích... 11 přikázání zde nahradilo 14 přikázání covidových - tuto info ceduli najdete na každém kroku.
Dezinfekce povrchů je zde tak automatická, jako zkasírování zákazníka po nákupu.
Jednorázové obaly v hotelových restauracích atakuji absurdní úroveň. Každý příbor v papírovém pytlíku, vše jednorázové. Co mě ale velice mile překvapilo - minimum plastů a igelitů, vše v papírových obalech.
V obchodech je v sobotu a v neděli zákaz prodeje alkoholu!! Nevím, zda to souvisí s Covidem nebo je to tady normál, každopádně to považuji za důležitou informací. Pokud to nevyřešíte hotelem v režimu all inclusive, alkohol si včas nekupte i na víkend.
Místní mají celý víkend, tedy So a Ne, zákaz vycházení. Tento zákaz ale neplatí pro turisty. V reálu to probíhá třeba tak, že na silnicích policejní kontroly zastavuji každé auto. Mistni musí prokázat nejen svou totožnost, ale i důvod své cesty. Jakmile zastaví vás a vy ukážete pas, okamžitě vám popřejí hezký den a nechají vás jet dál.
Památky jsou v Turecku víceméně otevřené, ale obvykle je zkrácená otevírací doba. Např. Pamukkale mělo podle webu otevírací dobu 10 - 20 h, ve skutečnosti zavírali v 17.
Celková nálada napříč Tureckem naprosto pohodová. Například na loďce v Istanbulu naznačíte, že nechcete poklidit prázdný kelímek od čaje před vámi a obsluha se okamžitě usměje a nechá vás dále rozjímat nad prázdným kelímkem. Bez roušky.
BRNO - VÍDEŇ - ISTANBUL ANTALYA
Cesta začíná usednutím do vlaku Brno - Vídeň. Musím říct, že propašovat se z lovcostu do business třídy byl majstrštyk hned v úvodu! A ještě schválen palubním personálem. Právě díky tomu bude tato jízda vlakem pro mě už navždy nezapomenutelným zážitkem, který se mi pokaždé se slovem vlak vybaví. Byl to prostě velkolepý start velkolepého tripu!
Na nádraží ve Vídni přeskočím do vlaku směr letiště, kde za necelých 20 minut vkračuji do místního letištního Sparu.
Svoje oblíbené odletové/příletové Prosecco nacházím za ještě oblíbenější (nezměněnou) cenu 2,9 EUR ve svém regálu. Vím totiž moc dobře, že v salonku panuje Covid, resp. restrikce s ním spojené, a tohle je poslední možnost, jak si užít letištní bublinky.
Salonek samozřejmě proběhl a “nezklamal”. Resp. zklamal přesně jak jsem předvídala. Papírová taška s banánem, půlkou toustu s tvarohem a listem zelí, fruko a sušenka - to je současný salonek letiště Vídeň.
Negativní PCR test, který při nákupu letenek potřeba do Turecka nebyl, ale v den odletu již ano, ukazuji za celou dobu jen jednou, a to opravdu povrchnímu pohledu paní u přepážky, která mi oproti pasu tiskne mou letenku. Toť vše. Nejhůře utracených 1 500 Kč této cesty.
Let do Istanbulu uběhl v klidu a docela rychle. Netušila jsem, kolik času nechat na přestup k vnitrostátnímu přeletu do Antalye. Až teď mohu říct, že hodinka bohatě stačí. Já si nechala 3 hodiny, aby byla rezerva, takže si čas krátím v istanbulském salonku. Jídla je tu mrak, vše poctivě jednorázově zabalené, ale alkoholu ani kapka. Začínám si myslet, že už je Covid i v Turecku…
Letiště Istanbul: je v provozu od dubna roku 2019 a byl sem přesunut kompletní provoz původního letištěm. Letiště aspiruje na největší letiště světa a nachází se asi 50 km od centra města.
Letiště Istanbul atmosféra? Jakoby Covid neexistoval. Milion lidí, šrumec, mumraj. Odbavení proběhlo fofrem, kosmetiku ani notebook jsem při skeneru z batohu nevytáhla - nikdo to ani nevyžadoval. Na letišti v Istanbulu je u mezinárodních odletů wifi point, kde po předložení pasu a letenky dostanete pin kód, díky kterému máte rovných 30 minut wifi gratis. Pokud budete čekat u gatu, najděte si kavárnu s logem wifi a pokud si tam zakoupíte alespoň kávu, získáte od obsluhy heslo k wifi také. Salonek nabízí slušný sortiment jídla, hodně místních dobrot, kávu, čaj, nealko, ovocné saláty, zeleninové saláty, těstovinové saláty, dezerty ... ale alkohol nula. Takže prašť jak uhoď.
V současnosti nejrychlejší dopravu do centra zajišťují autobusy společnosti HavaIst. Z letiště je v provozu 5 linek do celého Istanbulu, z nichž nejžádanější je logicky spoj na centrální náměstí Taksim. Přes den odjíždí každých 15 minu. Celá cesta do centra zabere zhruba 90 minut v závislosti na provozu. Jízdenka na náměstí Taksim (i do ostatních destinací v rámci centra) stojí 18 TRY a koupíte ji přímo v autobuse. Nepotřebujete HES kód.
Existuje zde "Istanbulkart", tedy kartička na MHD v Istanbulu. Tu koupíte za 10 TRY ve stánku nebo automatu v příletové hale nebo na autobusové zastávce, lze platit kartou i hotovostí. Na kartičku si dobijete libovolný obnos peněz a můžete ji dále využívat v metru, autobusech i tramvajích MHD a na přívozech. Tuto kartu jsem ale nevyužívala.
Přelet Istanbul - Antalya mám s místní nízkonákladovkou Paegasus. Let je prakticky plný, cesta hodinová a přistání přesně na čas. Za mě velká poklona této společnosti.
Na letišti čekám na zamluvené auto asi 30 minut. Pozor pro všechny, kteří plánují totéž: jakmile jednou opustíte letištní halu, už se zpět do letištní haly (bez letenky, a to ani v lehkém tureckém deštíku) nedostanete. Pán z autopůjčovny vzdálené pár km od letiště přijíždí s asi půlhodinovým zpožděním, které si krátím neúspěšným krmením místních koček. Toustík a sýr z vídeňského salonku jim ale není dost dobrej.
Letiště Antalya: je nejdůležitějším vzdušným přístavem na tureckém pobřeží Středozemního moře. Leží asi 8 km od Antalye, 40 km od Kemeru a 110 km od Alanye. V provozu jsou dva mezinárodní terminály a jeden vnitrostátní, které svou největší špičku prožívají během léta.
Z letiště do centra se dostanete autobusy i tramvají, dejte však pozor, že tramvaj staví pouze u terminálu 1 a k 1 km vzdálenému terminálu 2 nezajíždí. Bez HES kódu se nyní do tramvaje nedostanete.
Autobus 600 spojuje oba terminály s centrem města a autobusovým nádražím Otogar, kde již přestoupíte na libovolný spoj v regionu – více informací na webu antalyaulasim.com.tr. Autobus 800 spojuje oba terminály s čtvrtí Lara a prakticky celým městským pobřežím.
Taxi z letiště do centra nebo k pobřeží Lara vyjde na 80 TRY.
Přesun k autopůjčovně AYK Car Rental je rychlý a ten červenej Fiat, kterej mě tam zavezl, už mi za cenu 70 EUR/5 dní zůstává. Nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě.
DOPRAVA V TURECKU
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě. Půjčení auta na 5 dní je za 70 EUR, nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
Po přeletu do Istanbulu dva dny na toto město s využitím hlavně vlastních noh a jedné plavby po Bosporu. Mimochodem jedno z nejčastějších aut v Istanbulu je naše česká škodovka.
Po přesunu na odpočinkovou část cesty zpátky na riviéru už jen resort, moře a pláž - tedy bez využití dopravy.
No a pak už cca 30 minut jízdy noční Antalyou na hotel, kde ještě poslední hodinu mohu čerpat služby all inclusive…
...a že čerpám!!
Sealife Family Resort Hotel
Místní Mojito i víno se Spritem (čti turecká Pálava) sice není žádná sláva, ale po dnešku - díky za to! Hotel je docela plný (na Covid), ale hlavně místních.
UBYTOVÁNÍ V TURECKU
Ubytování vybírám až s check inem letenky, tedy dva dny před odletem. I když - i to je dnes risk! K ubytování v Turecku jedna dost důležitá věc: zamluvte si jej na celou dobu pobytu na bookingu dopředu!!! Booking totiž v Turecku neexistuje. Myšleno celá tato platforma. Když zde najedete do této aplikace, nefunguje. Pro mě docela šok. Řešitelné to v případě, že máte ubytko jen na první noc, je. Vybíráte přes Agodu, tripadvisora aj. Ale pro autisty, co milují přehlednost bookingu - blbý. Ještě doplním - z domu si ubytování přes booking vyberete a objednáte - to funguje. Jen ne na místě.
Pojedete-li riviéru, doporučuji “nešetřit” a vybrat si hotel s režimem all inclusive. Je to totiž ve výsledku ta nejlevnější varianta ubytování. Garantuji vám, že pak už neutratíte za jídlo a pití ani korunu. No a s ohledem na cenu vína a alkoholu je to nakonec opravdu nejlevnější cesta.
Pokud budete v Istanbulu noc nebo dvě, pak taky nešetřete a vyberte ubytování v centru, co nejblíže mešit. Já si vybrala hotel na úžasném místě. Pořádek a vybavení 1A a vůbec - tak úžasný přístup k hostům jsem ještě v životě nezažila!! Uvítání s welcome drinkem, upgrade do nejlepšího pokoje za cenu bazálního, láhev vína na pokoj coby pozornost podniku nebo dárečky při check outu..prostě sen. K tomu také neustále usmívající se a ochotný personál, který vás kolem sebe nenechá projít aniž by se nezeptal, zda je vše v pořádku. Snídaně naprostý luxus a vyhlídka ze střechy na Hagia Sofia - dokonalost!
ANTALYA - PAMUKKALE
Dolehla na mě cestovní únava, tak se rozhodnu půlden věnovat pláži, kterou mám přes silnici “před barákem”. Sluníčko svítí, a i když místní chodí v péřovkách, pro mě je to pocitově na tílko a kraťasy. Vyhlídka z pláže na zasněžené vrcholky hor je něco, na co budu dlouho vzpomínat.
Protože je skoro poledne, stihnu ještě v hotelu oběd a pak už vyrážím směr Pamukkale. Čeká mě 250 km, tedy asi 3 a půl hodiny za volantem. Tato cesta je tou nejhezčí, kterou jsem jela. To, jak se najednou ze slunečné skoro letní riviéry vynořují blíž a blíž zasněžené vrcholky hor, to je fat zážitek. Nejvíc si to užívám, když tankuju, ale i během cesty fotím a fotím. Když jsem cestu začínala, venku bylo 16 stupňů. V horách na benzínce je 1 stupeň. V autě to člověk nevnímá, protože je nádherný slunečný den, ale na té benzínce jsem málem zmrzla. V kraťasech :)
Do Pamukkale přijíždím před 17 hodinou, tedy v tu nejhezčí denní dobu. Tehdy, kdy to nejhezčí sluníčko dopadá na všechnu krásu kolem. Zaparkuji auto, zaplatím parkovné a ihned na to se dozvídám od pána, co mě zrovna zkasíroval, že v 17 hodin Pamukkale zavírá. Vtipálek :)
No nevadí, je nádherně, tak se jdu projít všude tam, kam mi to cestičky dovolí. Zasněžené ledové kopce v kontrastu s letní oblohou, všechno zalité teplým odpoledním sluncem, to jsou naprosto fascinující scenérie. Procházím kolem jezírka s kačenami, po zelené trávě s potůčky a užívám si odpolední skoro léto v Pamukkale. Právě tady si sednout na mez do trávy, dát si skleničku (čti PET láhev s přelitým vínem z posledního all inclusive hotelu) a užívat si tuhle báječnou chvíli všemi smysly, to je po zasněžené krajině během cesty sem to nejkrásnější z celého dnešního dne.
Po asi hodině jedu na hotel. I když už se skoro stmívá, pořád je dost brzo. Naštěstí jsem si vzala PC, tak si pouštím stažené filmy. Jako první přichází na řadu Sbohem děcáku od Hanky Třeštíkové, což je drsný časosběr, který jsem viděla už před nějakým rokem a stejně jako tehdy - i nyní tady ve mně vyvolal dost zvláštní pocity. Hlavně myšlenky na to, jak je osud některých lidí ...předurčen. Smutně předurčen. O to víc si uvědomuju, jak úžasný život můžu žít. Cestovat, vidět tolik nádherných míst a věcí, snít s každou další cestou o dalších mnohem odvážnějších místech a přitom vědět, že ...VŠECHNO BUDE. Protože jediný člověk, který mi v tom může zabránit nebo který mi s realizací mých snů může pomoct, jsem jen já sama.
Jelikož na mě padá hlad, dopřeju si zde na hotelu tu nejlepší večeři z celé cesty. V hotelu jsou obsazeny jen dva pokoje, přičemž jeden je můj. Ani tak ale nechybí dokonalý servis a jídlo, které vám na objednávku donesou na podnose až do postele. Ceny lidové.
PAMUKKALE - OILUDENIZ - KEMER
.Probouzím se v Pamukkale a po výborné snídani a checkoutu mířím k parkovišti této “památky”. Je víkend, a to v době Covidu znamená v Turecku jediné - krom turistů nikdo nesmí opustit domov. Projíždím vylidněným “městečkem”, které je vlastně neuvěřitelnou vesnicí se vším, co ke slovu vesnice patří. Kůlny, statky, harampádí, slepice, králíci, psi a kočky…. Mezitím asi 4 hotely a pak silnice, u níž je parkoviště k jezírkům. Díky této atrakci povýšila naprostá díra na místo, kam se každej turista jede podívat. Nicméně myslím, že déle než noc zde nikdo netráví. Vlastně ani to ne, většinou se sem podnikají jednodenní výlety a je docela dobře možný, že kdyby včera po 17 hodině měli ještě otevřeno, ještě bych se pak i já posunula k pobřeží. Nicméně osud tomu chtěl jinak a Covid zkrátil provozní dobu z 20 hodin na 17. No a já až dnes zjišťuji, že přesně takhle to mělo být! Zatímco včera bylo nebe s tyrkysovou oblohou a sluníčkem, které mělo sílu léta, dnes je zataženo a pod mrakem. Nejen pod mrakem - pod skoro apokalyptickým černým mrakem, který budí strach a respekt. Právě pod takto černou oblohou parkuji a kráčím v doprovodu smečky toulavých, ale velmi přátelských, psů ke vstupu do areálu. Je 10 hodin, právě otvírají a já jsem zde úplně samotná. Jedna jediná v celém Pamukkale. Teda plus ta smečka psů a strážci parku. Neuvěřitelný zážitek!
V dobách dávno minulých (necovidových) jedna z největších turistických atrakcí, nyní místo, kde si napříč sněhově bílým travertinovým svahem chodíte naprosto sami. Jste tu jen vy, pár strážců tohoto pokladu, kačenky na jezeře a smečka místních psů, kteří vás ochotně a zcela přátelsky až ke vstupu na travertinový povrch doprovodí.
Za 230 Kč (vstupné) se touhle bílou nádherou můžete kochat jak pohledem ze všech stran a úhlů, tak i vlastníma bosýma nohama (to je nutnost před vstupem na travertin). Pokud si ale dopředu pročtete pár informací (třeba tuto😉), zjistíte, že se chůzi po opravdu studené a mokré zemi můžete vyhnout: díky jednorázovým hotelovým papučím. Ty vám (stejně jako ponožky, které ale ihned promočíte) strážci bez problémů dovolí mít na nohou po celou dobu. Doporučuji vzít si dvoje, abyste si je po nějaké době, kdy i ty první papuče promoknou, mohli přezout.
Rozloha tohoto svahu (česky překládaného jako bavlněný hrad) je 2700 m na šířku a 160 m na výšku. Pamukkale je oblast tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny. Tato minerální voda stéká po skále a vznikají usazeniny označované jako travertin. No a přesně takto vzniklo v průběhu mnoha tisíc let tohle působivé panorama - terasy, kaskády a jezírka, která vám svou prostou čistou sněhově bílou krásou berou dech.
O to víc, pokud se vám podaří zažít toto místo v nádherném slunečném počasí, kdy je nebe bez jediného mráčku a obloha modrá a následující den při zdánlivě strašidelné zatažené obloze. Osobně považuji právě zataženou oblohu jako ten nejkrásnější pohled. Právě zde je ten kontrast bílého travertinu s tyrkysovou vodou a černé oblohy nad tím vším něco jako nebe a peklo.
Tyto terasy jsou na Seznamu světového dědictví UNESCO, a to společně s vykopávkami Hieralipole. To je zřícenina starého římského města, jehož součástí je velký amfiteátr a nekropole. I sem se v rámci vstupného můžete podívat. Právě Pamukkale bylo pro obyvatele tehdejšího města jejich "welneskem". Měli to vymyšlené dokonale!
Vápencová hornina travertin se nachází i v České republice - v okolí Berouna, v Cikánském dolíku na Slánsku aj., ale ne v takovéto úžasné podobě. Podobné útvary jako v Pamukkale jsou vidět v Yellowstonském národním parku v USA nebo v Maďarsku.
Vylezu z areálu na opačné straně, než mám auto. Mají to chytře udělaný - myslím, že totéž se stane každému. Protože mě tlačí čas, beru k autu taxi. I to zřejmě musí udělat každý další návštěvník.. Každopádně nevadí, za stovku mi ušetří minimálně hodinu, možná i hodinu a půl chůze. A čas jsou peníze, že. Nasedám do svého fiata a vyrážím na cestu k pobřeží.
První část cesty je k Ölüdeniz pláži, což je údajně jedna z nejkrásnějších pláží světa. Je jasné, že tento bod v mém itineráři chybět nesmí. Čeká mě 210 km v horách. Jedu to asi 4 hodiny, protože počasí naprosto odvrátilo svoji slunečnou tvář a po pár kilometrech už jsem jela jen v mlze, kterou znám od Rákosníčkova rybníka. Mlhu po chvíli spestřil liják tak silný, že mi nestačily stěrače a aby toho nebylo málo, ještě se trasa změnila v nekonečné serpentiny a stoupání a klesání v nich. Zastavit na benzince a vyběhnout z auta na WC - to byly dvě minuty, kdy jsem byla úplně durch mokrá. Počasí, že by psa nevyhnal. No a že je liják, mlha a serpentiny v horách posledním místem, kde chcete zažít svůj první defekt půjčeného vozu, to asi není potřeba zmiňovat…
Chtěla bych říct, že to byla zasloužená odměna, ale lhala bych :) Celý dojem kazilo v létě bez Covidu zřejmě krásné letovisko, nyní vybydlená hrůza bez lidí, která vypadala jak z dílny Alfreda Hitchcocka. Ještě pár ptáků a je vymalováno.
I tak přejedu až k pláži a vylezu z auta. Nebe je pořád temné a opar mlhy také skrývá krásu tohoto pobřeží. Nicméně tyrkysová barva moře bere dech a nádherná pláž taktéž. Vlastně i věřím, že je tato pláž za ideálních podmínek topovka. Chvíli si to zde užívám, ale pak díky ztrátě času opět usedám za volant a hrnu dále. Dnešní cíl je Kemer a ten je odtud ještě další 250 km /3,5h jízdy daleko. Prostě - den jak vymalovanej!
Přesun do Kemeru je fascinující, protože na silnici je zničehonic několik čísel zmrzlého sněhu. Navíc chumelí, viditelnost opět na nule a ještě děsný vichr. Tohle je sakra zkouška řidičského umu!! Po cestě mě v městech zastavuje občas policejní kontrola, která zjišťuje, zda místní vyjíždějí o víkendu z domu opravdu jen v naléhavých případech. Kontrol je hodně, všude ale stačí vytáhnout pas a hned vás - turistu - pouštějí pokračovat v cestě. Trochu nefér no.
Do Kemeru dojíždím se setměním a hned mířím do hotelu, kde budu dva dny. Zítra hlásí slunečno, tak plánuji relax u moře. Je to dost ujetá představa, když o 30 km dál leží na silnici 20 cm sněhu, mrzne a chumelí… No norskej radar ale mluví jasně - 17 stupňů a slunečno, takže mu věřím.
Tenhle hotel je TOP, je tu kopa úžasnejch kočiček, které si chodí, kde chtějí. Můžete si je vzít u večerní skleničky na klín a zavzpomínat na kocourky doma.
Tenhle den byl náročnej, ale o to víc odžitej full.
KEMER
Norskej radar nelhal - den jak z katalogu Čedoku hned od probuzení. Dnešek zkrátím - Kemer je boží místo na relax! Moře nádherný, pláž oblázková, ale k pozadí hor všude kolem se hodí. Nejvyhlášenější pláž této lokality je Měsíční pláž (Moonlight beach) - lidí minimum a sklenička Mojita/vína na pláži zaručuje nejlepší relax!
Jakmile vystoupe sluníčko kolmo nad vás, dá se i teď vlézt do moře bez pocitu nějakého mrznutí. Úplně v pohodě. Sama jsem z toho v šoku a když si ve vlnách v plavkách vzpomenu na sněhovej včerejšek o pár desítek kilometrů dál, přijde mi to jako Matrix. Tenhle den byl prostě dar!
KEMER
V této oblasti je toho k vidění a zažití opravdu dost. Například akvapark DoluSu, jeden z nejextrémnějších vodních parků v Turecku. Je zde řada atrakcí (především extrémní vodní skluzavky), bazény, ale také delfinárium.
V těsné blízkosti Kemeru se uprostřed lesů k nebi tyčí dva skalnaté útvary, které jsou odedávna spojeny a jsou cílem pro lezce. Turecký název Ikiz Kayalar znamená „Dvojitá hora“.
V okolí Kemeru se navíc rozkládá pohoří Taurus s vrcholem Tahtalı Dağı (2 366 m n. m.). K pohoří přiléhá Národní park Olympos Beydagları, ve kterém se nachází nejen starověké město Olympos, krásná příroda, ale hlavně přírodní plameny, které stoupají přímo ze země v horách Ulupinar, a to díky vývěru zemního plynu. Turci je nazývají Yanartas, obecně jsou však známy jako Chiméra, čímž odkazují k řecké mytologii.
V okolí Kemeru jsou i jeskyně, antické památky a řada dalšího. Jinými slovy - ideální místo klidně i pro týdenní rodinnou dovolenou.
KEMER - SIDE - ANTALYA - ISTANBUL
Budím se docela brzo, protože dnes toho je v plánu zase víc. Po snídani se odubytuji a sedám opět do auta. Lehce mě znervózňuje text na displeji, který hlásí něco o 140 km a motoru. No turecky neumím, taky si vybavuji instruktáž u půjčovny, kdy mi kluk nad jednou svítící červenou kontrolkou řekl, že je to ok, ať se tím neznepokojuju, takže ignoruji i toto a jedu.
Dnešní cíl je město Side a pak už přesun k půjčovně, vrácení auta, přesun na letiště a v 18 přelet do Istanbulu. Není toho málo, do Side jsou to dvě hodiny/120 km jízdy. Samozřejmě není počítáno s přepočtem na jízdu na rezervě (80 km/h)..
Cesta je pohodová, dokonce i přes Antalyu projíždím celkem v pohodě. V Side parkuji zdarma kousek od historického centra, propočítávám zbývající čas a na město a akorát přesun k letišti si dávám 2 hodinky.
Město je to nádherný, o tom žádná. Milion památek všude kolem cesty k přístavu. Opravdu asi platí, že je v Turecku víc antických památek jak v Římě. Minimálně tady v Side stopro!
Kochám se, fotím kde co a pomalu procházím centrem až k přístavu.
Hned u vstupu do historické části je monumentální fontána - nymphaeum. Jedná se o lidmi uměle poupravenou jeskyni, která byla přirozeně zásobována vodou. Zároveň jde o jednu z ukázek tehdejšího vodo hospodaření.
Hlavní lákadlo města je římský amfiteátr z období 2. století, který je zajímavý tím, že jeho hlediště nebylo vyhloubeno do svahu, ale bylo vystaveno do výšky z kamene. Nejhezčím místem jsou pro mě ruiny Apollónova chrámu, o kterém se říká, že se zde setkávali Antonius a Kleopatra. Chrám byl Antoniovým důkazem jeho velké lásky ke Kleopatře.. Krásnější místo si na stavbu chrámu lásky vybrat nemohl! Je to na tom břehu moře fakt nádhera nádher!
Přístav s majákem je opravdu krásný. Tyrkysové moře a barevné rybářské loďky dělají dokonale romantickou atmosféru. Dám si zde kebab a čaj, a to u stánku s nádherným psem Johnym. Husky tady v teplém Turecku vypadá ...zvláštně. Sotva dojím, už mě pán prosí, zda bych se nezvedla od stolku - mají zákaz podávat jídlo jinak než sebou. To jsem nevěděla a i on mě nechal v klidu najíst. Aby ne - venku u stolu, kde jediní dva lidé jsme já a on. Zvláštní doba toto...
Je akorát čas vyrazit k autu a vyjet - ať stihnu let.
Přicházím k autu, sednu, otočím klíčkem a ...NIC. V nejlepší dobu! Informace na displeji mluvi o AdBlue a v překladači mi skáče něco o spojce...Tohle sama nevyřeším. Zajdu za taxikáři opodál a ti překládají informaci ihned. Musím cosi dolít do nádrže. A to cosi prý koupím na benzínce. Zavezou mě tam, nakoupím zmíněné “AdBlue” a jedeme zpět k autu. Poradí mi, kam to nalít a opravdu - jen co to doplním, startuji. Bylo to asi 40 minut, takže ...FOFR!
V půjčovně jsem asi za hodinu, za tekutinu dostávám 50 TRY, což je přesně to, co opět dávám majiteli za prasklou pneu. Super, čekala jsem to mnohem horší! Ví, že spěchám, tak fofruje taky a během chvilky sedíme v autě směr letiště. Už vím, že stíhám.
Odbavení je během chvilky a já nasedám na palubu Paegasusu směr Istanbul. Let je opět skoro plnej.
Po hodině letu Istanbul!
Z letiště se vymotám celkem rychle a před halou staví autobus, který jede do centra na náměstí Taksim. Platit se dá v autobuse a není třeba HES kód. Cesta trvá hodinu a půl..
Do hotelu přijíždím taxikem z náměstí, je skoro půlnoc.
Nicméně i tak mě čeká úžasné přivítání s welcome drinkem a upgradem pokoje na nejlepší možný. A to opravdu potěší!
Ráno se probouzím s pohledem z balkonu na Hagia Sofia. Nádhera!! Vyjedu výtahem na střešní terasu, kde se podává snídaně a ještě víc žasnu nad tou krásou. Snídaně 1A! No a po snídani hurá na město. Ostatně musím stihnout co nejvíc, na toto město mám jen jeden celý den.
Město luxusní baklavy, nejlepšího salepu, knihkupectví na každém kroku (sakra, tady mi měl nějakej místní Albatros vydat knížku!! :D ) a hlavně na Covidovou dobu neuvěřitelného života! Právě zde mám po celou dobu pocit, že svět je zase v pořádku. Jako kdysi..
Samotné město je rozděleno průlivem Bospor na asijskou a evropskou část. Jeho největší výhodou je fakt, že jeho turisticky nejzajímavější místa leží na relativně malé ploše. Islámská Arabská architektura a kultura jsou zde opravdu na každém kroku, zejména pak turecké mešity. Mezi nejznámější istanbulské památky patří Hagia Sofia, Modrá mešita, Tulipánová mešita, Sulejmanova mešita, palác Topkapi, palác Dolmabahance, Konstantinův sloup, Jerebatanské cisterny, Velký bazar, Hippodrom, věž Galata a Valentův akvadukt. Neviděla jsem ani třetinu, i tak toto město řadím svojí atmosférou s puncem exotiky vedle Marakeše k těm, které by měl člověk určitě vidět a zažít. A ne jen jednou!
Na evropské straně je nejznámější čtvrť Sultanahmet s výraznou Modrou mešitou, chrámem Hagia Sofia (čeky „chrám Boží moudrosti“) nebo ze země nenápadnou Yerebatan Sarnıcı - bazilikovou cisternou. Tato podzemní vodní nádrž na vodu byla vybudována v 6. století s cílem zásobovat pitnou vodou nedaleký císařský palác. Pojme přes 80 tisíc kubických metrů vody. Bohužel byla v době mojí cesty zavřená…
Hagia Sofia, původně křesťanský chrám a jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa, DNES MEŠITA.. Chrám vyrostl na místě, kde původně stály dva kostely. Obě stavby se staly sídlem ortodoxního patriarchátu až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky v 15. století. Příchod Turků znamenal konec Byzantské říše a také přestavbu obou dvou kostelů na mešitu. Ta byla dodatečně opatřena čtyřmi minarety. Zajímavostí zůstává, že Hagia Sofia se stala vůbec první mešitou v Turecku. Podle jejího vzoru začaly být po celé Osmanské říši stavěny další podobné chrámy.
Mohutnou hlavní kupoli podpírají čtyři pilíře. Každý z těchto pilířů je 18 metrů vysoký a 7,5 metru široký. Spodní patro muzea představuje hlavní prostor, vrchní patro je vyhrazeno pouze ženám. Stěny chrámu jsou pokryty šesti druhy mramorových desek a ty jsou pevně ukotveny bronzovými sponami. Neméně zajímavá je také samotná podlaha chrámu, kterou zdobí ornamentální mozaiky z mramoru. Stěny i klenby jsou pak pokryty mozaikami andělů a světců.
Vstup do Hagia Sofia je zdarma, nutnost je mít zakryté vlasy, ramena a minimálně kolena (stačí hodit na hlavu mikinu) a samozřejmě zout si boty.
Modrá mešita (oficiální název Modré mešity je Sultan Ahmet Camii dle svého zakladatele sultána Ahmeda) je ve čtvri Sultanahmet, kde se většina turistů pohybuje při objevování istanbulských hlavních pamětihodností. Jedná se o nejvýznamnější mešitu v Istanbulu. Je nejen obrovská, ale má šest minaretů, což je největší možný počet minaretů ze všech mešit. Stěny interiéru mešity jsou zabarveny do modra, odtud její název. Sultán Ahmed se domníval, že všudypřítomná modrá barva pomůže věřícím při jejich obracení se k Bohu. Kachle pocházejí z Izniku a je pro ně typické, že jsou zdobeny motivy lilií, karafiátů, tulipánů a růží. Těchto unikátních kachlí je zde dvacet tisíc a jsou stále jasné a zářivé. Motivy jsou vždy rostlinné či abstraktní, islám zakazuje zobrazovat postavy. Stavba je podepřena čtyřmi pilíři, tzv. sloními nohami. Když zvednete uprostřed hlavu, uvidíte, že kopule mešity tvoří čtyřlístek, i rohy jsou zdobeny polokopulemi a na třech stranách je interiér ozdoben balkonem. Nasvícení interiéru zajišťuje nespočet malých prosklených okének a také lustr zavěšený na obrovském řetězu ze stropu.
I sem je vstup zdarma, a to za stejných zahalených a zutých podmínek jako do Hagia Sofia.
Galatský most překlenuje ústí Zlatého rohu. Horní patro slouží primárně pro transport, spodní je tvořenou promenádou lemovanou obchody a restauracemi.
Grand Bazaar je jedno z největších světových krytých tržišť. Je zde více než 58 krytých pasáží a přes 1200 obchodů. Denně ho (není-li zrovna Covid) navštíví okolo 250 až 400 000 turistů. Tržnice se rozprostírá na ploše 45 hektarů a zaměstnává se zde asi 20 tisíc osob.
Pokud chcete okusit atmosféru trhů, ale preferujete klidnější tempo, zkuste Sahaflar Carsisi (doslova „knižní trh“), kde se krom široké nabídky knih z celého světa, místo davů turistů, potkáte hlavně s místními.
No a tím vůbec nejlepším z celého dne je pro mě projížďka lodí po Bosporu, kde si všechny krásy asijské i evropské strany Istanbulu vychutnáte s racky nad hlavou a vodní plochou pod vámi, kterou čeří vaše loď. Hodina plavby za 260 Kč. Právě tady si dejte třeba místní čaj a nebo nakrmte zbylým pečivem racky. Zážitek nad zážitky.
No a tím úplně nejlepším zakončením dne je procházka nočním centrem a večeře v podobě kebabu v místní restauraci. Pěkně u stolu jako člověk, s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem (potají řízlým vodkou). Večeře, kterou si vychutnáte do posledního sousta, i když už praskáte ve švech a čas, který uteče jako voda, i když byl poměrně dlouhý. Sedíte na té zahrádce, kocháte se pohledem na noční Istanbul a uvědomujete si, že přesně tahle chvíle bude ta, na kterou si už vždycky při vzpomínce na tuto metropoli vzpomenete jako první.
ISTANBUL - ANTALYA LARA
Ráno budíček, fofr snídaně, přesun na letiště a tam rozhodnutí.
Místo odletu domů letím zpátky na jih! V den mého odletu totiž norský radar předpovídá na následujících 5 dní jasnou oblohu s teplotami 20 stupňů, což v českém překladu znamená tropické léto, zatímco doma panuje pravá ladovská zima. A nejen ta! S ohledem na covidovou situaci v ČR a s tím související fakt, že další cesta je ve hvězdách, měním internacional departures na domestic departures, kupuji u Paegasus přelet z Istanbulu zpátky na tureckou riviéru a měním příběh. Poprvé bez zpáteční letenky domů. To si ještě rozmyslím - podle počasí a barvy mé kůže :)
Místo ve 12 hodin směr Vídeň nastupuji tedy do letadla ve 13 hodin, a to směr Antalya. Po hodině letu přistávám a přesunuji se za pomocí ochotného pracovníka místní tramvaje gratis do centra.
Důvodem je to, že se nemůžu bez HES kódu dostat přes turniket tramvaje. On mé marné snažení vidí, vysvětlí, že bez HES to fakt nepůjde a pak řekne, že mám šťastný den. Končí mu totiž směna a do centra jede. Takže mě protáhl turniketem do tramvaje i z ní a ještě mi ukázal historické centrum města. Po asi hodině prohlídky nasedám do taxiku a nechám se svézt k zamluvenému hotelu, ve kterém zde budu následujících 5 dní odpočívat a ladit barvu.
Na tyto dny nemám žádnej itinerář. Neplánuji žádné cestování, jen sluníčko, moře, spánek a dobré jídlo. No a přesně to, co jsem si předsevzala, jsem i dala.
Když pominu toulky po okolí, jediným místem, které jsem za tuto dobu navštívila a které za zmínku stojí, jsou vodopády padající do moře asi 5 km od mého hotelu. Tam i zpět jsem šla pěšky, a to samo byl zážitek.
Scenérie z útesů braly dech a já musela co chvilku zastavovat a fotit. Jinak to prostě nešlo. Navíc je celý útes k Düden vodopádům jeden velký park, kde posedávají místní a užívají krásného slunečného odpoledne. V době pandemie - neuvěřitelná podívaná. Na travnatých plochách, lavičkách nebo jen tak na útesu rodiny, zamilovaní, jednotlivci… Spousta lidí, kteří se usmívají, baští všelijaké dobroty, srkají turecký čaj z termosky a užívají si nádherného dne.
V cíli jsou zmíněné vodopády Düden a jsou rozhodně jedinečným přírodním úkazem, který stojí za vidění. Vstup do areálu není v době Covidu možný.
Jinak je ale zpoplatněn a podle zdrojů: “... je lemován exotickými palmami. Samotná prohlídka pak vede kolem vodního toku a vodopádů po vyznačených stezkách. Na několika místech si lze odpočinout na lavičce a jen tak se pokochat příjemnou atmosférou tohoto malého přírodního zázraku. Vůbec celý komplex je koncipován jako park a botanická zahrada, kde si navíc můžete udělat i piknik za šumění divoké vody. K dispozici jsou i stoly a lavice. Asi nejzajímavějším a nejvíce vzrušujícím zážitkem vedle pozorování a naslouchání neposlušnému prameni je procházka za samotnou kaskádou, která vám poskytne zcela jiný úhel pohledu. Voda se do podhorské krajiny dostává z pohoří Taurus, které formuje antalyjskou krajinu a kde také pramení několik řek a potoků – mezi nimi též jmenovaná řeka Düden. Ta ve stejnojmenném místě spadává ze skály, a to z výšky 15 metrů a v šířce 20 metrů. V průběhu své dlouhé štreky si však silná voda dokázala vytvořit své cestičky také přímo skrz na skrz skalním masivem, a tak několikrát prostupuje do horských hlubin, z nichž opět vystupuje na zemský povrch, aby nakonec mohla pokračovat po zemi ve formě průzračné říčky. Díky bohaté mineralizaci rostou v některých jeskyních, kam se voda dostává, krápníky a vulkanické minerály tvoří i koryto samotné řeky. Z okolních zarostlých kopců se navíc vlévají ještě další menší potůčky a potoky, které také místy utvářejí nejrůznější formy menších vodopádů a vodních spadů.”
Nakonec se proud vody žene až k útesu, z nějž voda nezadržitelně padá do mořských hlubin Středozemního moře ve vší své mohutné síle. To je zážitek, který vám ani Covid nevezme! Právě pohled od mořské hladiny nebo ze skály, z níž proud vody rozráží mořskou hladinu, to je scenerie za všechny peníze! Ještě víc, když je to zalito zapadajícím sluníčkem.
Poslední den mám budíček v 5 hodin ráno. Taxik z hotelu na letiště jede 20 minut a stojí 240 Kč. Odbavení je rychlejší než jsem čekala, takže se ještě připojuji po zakoupení kávy a obdržení PIN kódu ke kavárenské wifi na internet a chvilku surfuji na netu.
Let Antalya - Istanbul je opět pohodová hodina, ovšem pak mám co dělat, abych v Istanbulu za 50 minut stihla přestup z části vnitrostátních odletů v části mezinárodních. Stíhám, ale doporučuji všem dát si času na přestup trochu víc.
Let do Vídně byl spestřen vstykem jedné cestující v době klesání - těsně před tím, než letadlo dosedlo na zem. Křik palubního personálu na paní v šátku, která si podávala trošku předčasně kufřík, dlouho nezapomenu. Stejně jako o pár vteřin později resuscitaci paní o dvě uličky přede mnou. No povedlo se. Aby ne - na křídlech pegasů… Nebyl to ale jediný zázrak na palubě! Taky jsem měla v úplně plném letadle sama pro sebe trojsedadlo :)
Přesun do ČR vlakem bezproblémový, jen ta ladovská zima atakující 10 stupňů pod nulou trochu masakr. Rozdíl teplot 30 stupňů není nic pro mě! Ještě že mají na letišti to Prosecco za 2,9 EUR že.
Turecko je země, na kterou je i 12 dnů málo. Rozhodně se tam vrátím a zkusím pomocí vnitrostátních přeletů podstatně detailnější itinerář. Každému Turecko jen doporučuji, a to i nyní v době Covidu. Protože i když to není Zanzibar nebo Maledivy a i když se tam roušky nosí, přesto si tam od něj opravdu odpočinete.
Tím nejkrásnějším zážitkem této cesty pro mě už navždy bude fakt, že BYLA. Ani po 145 letech (ne mých!!, ale těch mezi nebem a zemí..), jak mi nedávno spočítala flight memory, pro mě není žádný let obyčejný. Každý je Něco Něco, před každým mám lehké spaní bez spánku a velké těšení se na vše přede mnou. S každou další cestou totiž víc a víc vnímám, že cestování není samozřejmost a že každá cesta, kterou podniknu, může být na dlouho poslední. Vzpomínám na jeden den před 11 měsíci. Seděla jsem na pláži v Cahuitě, čekala na repatriační let domů a přitom četla titulky v novinách, že se možná i dva roky nepodíváme za hranice. Vybavuji si naprosto přesně pocity, které mnou tenkrát lomcovaly. Byla to potřeba vrátit se z neklidných vln Karibiku zase domů - tam, kde vždycky bylo moje T, tedy TO, proč se domů vždycky vracím (táta, Ten Miki, To moje), ale současně jsem měla chuť na palubu nenasednout. Utéct před nemožností cestovat, pro mě - nemožností opravdu žít. Odehrávala se ve mně Sophiina volba a já si při nástupu do letadla směr Halifax - Rejkjavik - Praha opravdu nebyla jistá, jestli jsem zvolila správně. Potom se vše přehnalo, jak už to v životě bývá, a můj "Covidový rok" nakonec nejen že nebyl tak tragický, jak vypadal na své startovní čáře, ještě jsem nalétala a procestovala nejvíc za svůj život. Jenže teď je vše jiné a nikdo nevíme, co bude zítra. Jsme unaveni restrikcemi, limity, ale také vystrašeni každou novou covidovou vlnou i mutací. A taky lidmi. Tím, jak jsme si zapoměli zametat před vlastním prahem, ale klidně 5x denně zametem před tím sousedovic. A pořádně, ať to lítá! Nebudu lhát - ani já nejsem nesmrtelná, i já se občas bojím. Někdy toho, že mi zruší i ty Atény, co mi poslední zbývají, někdy smrti. Ne mé, ale těch, které mám ráda. Jo, dokonce i toho Covidu se občas bojím. I když si pořád myslím totéž, co jsem psala kdysi dávno (byl by to fakt pech, kdyby zrovna mě někde odstřelil atentátník, smetla vlna tsunami nebo mě píchl komár infikovaný malárií...), ta možnost ne nákazy, ale fatálního průběhu, tu vždy je. Nejsem "popírač Covidu", statistiky tohoto viru ze slova "možnost" dělají dokonce "pravděpodobnost, jenže kdykoli na mě padne tíseň, strach a chuť zabarikádovat se doma a nastavit dobrovolně paži i svou imunitu něčemu, čemu ani za nehet nevěřím, vzpomenu si na NI. Na holku o pár let starší než já, které jsem byla před pár měsíci na pohřbu. Nebyl to Covid, ale "obyčejná" rakovina. Myslím na ni posledních 9 měsíců téměř denně a na každé své cestě obzvlášť. Myslím na její prošoupané kecky, které mi dala s tím, abych je vzala někam, kam ona už nikdy nedojde. Ty kecky jsem měla na Teide a vyšla s nimi nad mraky. Vozím je sebou od té doby často a pokaždé, když si je nasadím na nohy, uvědomím si, jaké štěstí mám. Ne to, že mi sedí její velikost, ale to, že "můžu cokoliv". Že mám svůj život, to co z něj zbývá, pevně ve svých rukách. A toho, omlouvám se všem, které to nasere, toho se fakt nehodlám vzdát. Třeba zažít Turecko podruhé. Covidu navzdory. A nejen Covidu, taky všem, kteří zapoměli (nebo hůř - nikdy nezažili), jaké je cestovat. Já to rozhodně nezapoměla, nezapomenu a nebudu dělat, že rok (končíme první, ale budou dva, tři..?) se bez těchto pocitů dá vydržet. Protože nedá a hlavně nikdo nevíme, kolik času "na zmar" každému z nás zbývá. A rok, sorry jako, to je fakt víc, než můžu a chci svým a Ilčiným teniskám vypnout.
Takže na co budu vzpomínat nejvíc?
Samozřejmě na Istanbul, který mě nadchl atmosférou města a neuvěřitelně necovidovým ŽIVOTEM v každé uličce. Taky tím nejlepším pistáciovým košíčkem baklavy a dobrotou jménem salep, kterou jsem vypila tak rychle, jako v dětství hrnek kakaa. Projížďka na lodi, kdy jsem chvíli jen seděla a na tváři měla spokojený úsměv od ucha k uchu, byla nejlépe stráveným časem v této metropoli při jejím prvním průzkumu. Ubytováním, kde jsem si uvědomila, jak je úžasný umět namotivovat svoje lidi, svůj tým a jak když to někdo umí - dějí se zázraky. Protože práce každého jednotlivého člověka v hotelu, kde jsem byla dvě noci, pro mě zázrak opravdu byl.
Pláž v Kemeru, kde nejen vlezete do moře, ale zažijete tam ten nejkrásnější relax u mořských vln, jaký si jen dovedu představit, tu bych zařadila do každého riviérové itineráře.
No a samozřejmě liduprázdné Pamukkale, absolutní strop tripu, kde jsem si sama mohla ťapkat po travertinových svazích a uvědomovat si staré známé “děkuji!” Vnímat kontrast dvou dnů, dvou různých obloh - slunečné i mrazivě černé a uvědomovat si, že oboje má svoje kouzlo a obě k sobě prostě patří. Stejně jako dobro a zlo, stejně jako černá a bílá, stejně jako nedobré víno a Sprite (turecká Pálava). Život totiž není jen o dokonalých dnech a chvílích, a o tom mě tahle cesta přesvědčila nejvíc. O tom, že můžete píchnout kolo v nejhorší možnou chvíli na nejhorším možném místě nebo nenastartovat, když potřebujete, ale pokud dokážete na tváři vydolovat i tak úsměv a situaci s klidem (protože nic jiného vám stejně nepomůže) zvládnout, máte nejen vyhráno, ale také recept na “všechno bohatství světa”: Neposrat se ani v těch nejhorších chvílích a jít stále vpřed. Klidně i 350 km v průměru 120 km rychlostí na rezervě s dojezdovou rychlostí 80 km!
...a ještě líp - klidně si někdy na té cestě životem přesednout z lovcostu do business třídy, protože i když je to adrenalin, stojí to sakra za to!
Kousek Asie, kousek Evropy, prostě směs koření, která vás dostane a v téhle covidové době přinese do života opět závan exotiky.. Baklava, Salep, nádherné pláže s mořem, do kterého se dá i v zimě vlézt a přitom se z něj dívat na se zasněžené vrcholky hor. Istanbul, orient na dlani. Kemer, Side, Antalya - riviéra jaksepatří. No a hlavně liduprázdné Pamukkale, kde jste jediným člověkem na bílém travertinovém svahu. Prostě Turecko, moje nová láska.
PROČ TURECKO?
V Turecku jsem byla jednou, a to asi pět let zpátky. Světe div se - na poznávacím zájezdě s CK! Koupila jsem tenkrát za neuvěřitelnou cenu Turecko na 7 nocí, kde byla v ceně jak zpáteční letenka z Prahy, služby průvodce po celý týden, tak i ubytování ve čtyřhvězdičkových hotelech se snídaní. V ceně byl i autobus, který nás vozil po celém tureckém vnitrozemí. A cena? 3900 Kč na osobu sakumprásk. Tato akce byla určena seniorům 50+.. Jak jsem později zjistila - pro tuto skupinu osob turecká vláda pobyty dotuje.
Důvod je jasný, průvodci cestovních agentur s nimi objíždí všechny místní prodejce a výrobce a snaží se jim prodat co nejvíce místního zboží. I naše výprava tedy navštívila keramickou dílnu, výrobu koberců, výrobu parfémů, výrobu kožedělných výrobků..
Každopádně do nákupu nás mladší (a bylo nás celkem pět z celého zájezdu) nikdo nenutil - bylo jasné, že to bereme pouze jako exkurzi, nikoliv jako nákupní možnost. Díky tomu jsme si tuhle cestu o to víc užili.
Zájezdy byly tehdy možné dva. Jeden mířil do Kappadokie a druhý do Pamukkale. Já zvolila cestu do Kappadokie, která je bezesporu hlavním klenotem Turecka. Už tenkrát jsem ale věděla, že v téhle zemi nejsem naposledy. Pamukkale totiž musím vidět také. No a teď uzrál ten správný čas!
COVID SITUACE - OPATŘENÍ V TURECKU
Před odletem do Turecka je nutný PCR negativní test ne starší 72 hodin. Ten ukazujete při boardingu ve Vídni a bez něj vás na palubu nepustí. Dále jej již nikde v Turecku (ani po příletu, ani při vnitrostátních přeletech) nepotřebujete.
Místní obyvatelé musí mít tzv. HES kód, který je možné získat jen přes tureckou SIM. Já si neplánovala pořídit ani SIM, ani data, tudíž ani HES. HES kód je s pohledu turisty nutný jen při přesunech veřejnou dopravou (bez kódu nenastoupíte do žádného dopravního prostředku, ke kterému vede turniket - tramvaj, vlak, metro). Nicméně pokud plánujete využívat vnitrostátní lety, půjčení auta a taxi, dokonce i autobus z letiště v Istanbulu do centra, HES kód opravdu nepotřebujete. Ani při ubytování, jak je mnohde zmíněné.
V Turecku je povinnost nosit roušku všude, a to pod pokutou 3000 TRY (ostatně krom Zanzibaru kde na světě ne, že?). Nosí ji tak 80 % lidí, ale číslo se rapidně snižuje všude tam, kde jste s někým dále mimo veřejné prostory. Hotely, pláže, parky.. Zde se rouška okamžitě odkládá, a to jak ze strany cizinců, tak i místních. Jakmile uděláte pár kroků z rušné cesty někam do parku, tak zde sedí na travnaté ploše klidně i stovka lidí bez roušek jako za starých dobrých časů na vydařeném letním festivalu.
Edukativní polepy prostor (hotely,restaurace, letiště, MHD..) - v maximálním levelu. Piktogramy Covid nechybí v žádné výloze, na žádných vstupních dveřích, na podlahách, na stolcích... 11 přikázání zde nahradilo 14 přikázání covidových - tuto info ceduli najdete na každém kroku.
Dezinfekce povrchů je zde tak automatická, jako zkasírování zákazníka po nákupu.
Jednorázové obaly v hotelových restauracích atakuji absurdní úroveň. Každý příbor v papírovém pytlíku, vše jednorázové. Co mě ale velice mile překvapilo - minimum plastů a igelitů, vše v papírových obalech.
V obchodech je v sobotu a v neděli zákaz prodeje alkoholu!! Nevím, zda to souvisí s Covidem nebo je to tady normál, každopádně to považuji za důležitou informací. Pokud to nevyřešíte hotelem v režimu all inclusive, alkohol si včas nekupte i na víkend.
Místní mají celý víkend, tedy So a Ne, zákaz vycházení. Tento zákaz ale neplatí pro turisty. V reálu to probíhá třeba tak, že na silnicích policejní kontroly zastavuji každé auto. Mistni musí prokázat nejen svou totožnost, ale i důvod své cesty. Jakmile zastaví vás a vy ukážete pas, okamžitě vám popřejí hezký den a nechají vás jet dál.
Památky jsou v Turecku víceméně otevřené, ale obvykle je zkrácená otevírací doba. Např. Pamukkale mělo podle webu otevírací dobu 10 - 20 h, ve skutečnosti zavírali v 17.
Celková nálada napříč Tureckem naprosto pohodová. Například na loďce v Istanbulu naznačíte, že nechcete poklidit prázdný kelímek od čaje před vámi a obsluha se okamžitě usměje a nechá vás dále rozjímat nad prázdným kelímkem. Bez roušky.
BRNO - VÍDEŇ - ISTANBUL ANTALYA
Cesta začíná usednutím do vlaku Brno - Vídeň. Musím říct, že propašovat se z lovcostu do business třídy byl majstrštyk hned v úvodu! A ještě schválen palubním personálem. Právě díky tomu bude tato jízda vlakem pro mě už navždy nezapomenutelným zážitkem, který se mi pokaždé se slovem vlak vybaví. Byl to prostě velkolepý start velkolepého tripu!
Na nádraží ve Vídni přeskočím do vlaku směr letiště, kde za necelých 20 minut vkračuji do místního letištního Sparu.
Svoje oblíbené odletové/příletové Prosecco nacházím za ještě oblíbenější (nezměněnou) cenu 2,9 EUR ve svém regálu. Vím totiž moc dobře, že v salonku panuje Covid, resp. restrikce s ním spojené, a tohle je poslední možnost, jak si užít letištní bublinky.
Salonek samozřejmě proběhl a “nezklamal”. Resp. zklamal přesně jak jsem předvídala. Papírová taška s banánem, půlkou toustu s tvarohem a listem zelí, fruko a sušenka - to je současný salonek letiště Vídeň.
Negativní PCR test, který při nákupu letenek potřeba do Turecka nebyl, ale v den odletu již ano, ukazuji za celou dobu jen jednou, a to opravdu povrchnímu pohledu paní u přepážky, která mi oproti pasu tiskne mou letenku. Toť vše. Nejhůře utracených 1 500 Kč této cesty.
Let do Istanbulu uběhl v klidu a docela rychle. Netušila jsem, kolik času nechat na přestup k vnitrostátnímu přeletu do Antalye. Až teď mohu říct, že hodinka bohatě stačí. Já si nechala 3 hodiny, aby byla rezerva, takže si čas krátím v istanbulském salonku. Jídla je tu mrak, vše poctivě jednorázově zabalené, ale alkoholu ani kapka. Začínám si myslet, že už je Covid i v Turecku…
Letiště Istanbul: je v provozu od dubna roku 2019 a byl sem přesunut kompletní provoz původního letištěm. Letiště aspiruje na největší letiště světa a nachází se asi 50 km od centra města.
Letiště Istanbul atmosféra? Jakoby Covid neexistoval. Milion lidí, šrumec, mumraj. Odbavení proběhlo fofrem, kosmetiku ani notebook jsem při skeneru z batohu nevytáhla - nikdo to ani nevyžadoval. Na letišti v Istanbulu je u mezinárodních odletů wifi point, kde po předložení pasu a letenky dostanete pin kód, díky kterému máte rovných 30 minut wifi gratis. Pokud budete čekat u gatu, najděte si kavárnu s logem wifi a pokud si tam zakoupíte alespoň kávu, získáte od obsluhy heslo k wifi také. Salonek nabízí slušný sortiment jídla, hodně místních dobrot, kávu, čaj, nealko, ovocné saláty, zeleninové saláty, těstovinové saláty, dezerty ... ale alkohol nula. Takže prašť jak uhoď.
V současnosti nejrychlejší dopravu do centra zajišťují autobusy společnosti HavaIst. Z letiště je v provozu 5 linek do celého Istanbulu, z nichž nejžádanější je logicky spoj na centrální náměstí Taksim. Přes den odjíždí každých 15 minu. Celá cesta do centra zabere zhruba 90 minut v závislosti na provozu. Jízdenka na náměstí Taksim (i do ostatních destinací v rámci centra) stojí 18 TRY a koupíte ji přímo v autobuse. Nepotřebujete HES kód.
Existuje zde "Istanbulkart", tedy kartička na MHD v Istanbulu. Tu koupíte za 10 TRY ve stánku nebo automatu v příletové hale nebo na autobusové zastávce, lze platit kartou i hotovostí. Na kartičku si dobijete libovolný obnos peněz a můžete ji dále využívat v metru, autobusech i tramvajích MHD a na přívozech. Tuto kartu jsem ale nevyužívala.
Přelet Istanbul - Antalya mám s místní nízkonákladovkou Paegasus. Let je prakticky plný, cesta hodinová a přistání přesně na čas. Za mě velká poklona této společnosti.
Na letišti čekám na zamluvené auto asi 30 minut. Pozor pro všechny, kteří plánují totéž: jakmile jednou opustíte letištní halu, už se zpět do letištní haly (bez letenky, a to ani v lehkém tureckém deštíku) nedostanete. Pán z autopůjčovny vzdálené pár km od letiště přijíždí s asi půlhodinovým zpožděním, které si krátím neúspěšným krmením místních koček. Toustík a sýr z vídeňského salonku jim ale není dost dobrej.
Letiště Antalya: je nejdůležitějším vzdušným přístavem na tureckém pobřeží Středozemního moře. Leží asi 8 km od Antalye, 40 km od Kemeru a 110 km od Alanye. V provozu jsou dva mezinárodní terminály a jeden vnitrostátní, které svou největší špičku prožívají během léta.
Z letiště do centra se dostanete autobusy i tramvají, dejte však pozor, že tramvaj staví pouze u terminálu 1 a k 1 km vzdálenému terminálu 2 nezajíždí. Bez HES kódu se nyní do tramvaje nedostanete.
Autobus 600 spojuje oba terminály s centrem města a autobusovým nádražím Otogar, kde již přestoupíte na libovolný spoj v regionu – více informací na webu antalyaulasim.com.tr. Autobus 800 spojuje oba terminály s čtvrtí Lara a prakticky celým městským pobřežím.
Taxi z letiště do centra nebo k pobřeží Lara vyjde na 80 TRY.
Přesun k autopůjčovně AYK Car Rental je rychlý a ten červenej Fiat, kterej mě tam zavezl, už mi za cenu 70 EUR/5 dní zůstává. Nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě.
DOPRAVA V TURECKU
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě. Půjčení auta na 5 dní je za 70 EUR, nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
Po přeletu do Istanbulu dva dny na toto město s využitím hlavně vlastních noh a jedné plavby po Bosporu. Mimochodem jedno z nejčastějších aut v Istanbulu je naše česká škodovka.
Po přesunu na odpočinkovou část cesty zpátky na riviéru už jen resort, moře a pláž - tedy bez využití dopravy.
No a pak už cca 30 minut jízdy noční Antalyou na hotel, kde ještě poslední hodinu mohu čerpat služby all inclusive…
...a že čerpám!!
Sealife Family Resort Hotel
Místní Mojito i víno se Spritem (čti turecká Pálava) sice není žádná sláva, ale po dnešku - díky za to! Hotel je docela plný (na Covid), ale hlavně místních.
UBYTOVÁNÍ V TURECKU
Ubytování vybírám až s check inem letenky, tedy dva dny před odletem. I když - i to je dnes risk! K ubytování v Turecku jedna dost důležitá věc: zamluvte si jej na celou dobu pobytu na bookingu dopředu!!! Booking totiž v Turecku neexistuje. Myšleno celá tato platforma. Když zde najedete do této aplikace, nefunguje. Pro mě docela šok. Řešitelné to v případě, že máte ubytko jen na první noc, je. Vybíráte přes Agodu, tripadvisora aj. Ale pro autisty, co milují přehlednost bookingu - blbý. Ještě doplním - z domu si ubytování přes booking vyberete a objednáte - to funguje. Jen ne na místě.
Pojedete-li riviéru, doporučuji “nešetřit” a vybrat si hotel s režimem all inclusive. Je to totiž ve výsledku ta nejlevnější varianta ubytování. Garantuji vám, že pak už neutratíte za jídlo a pití ani korunu. No a s ohledem na cenu vína a alkoholu je to nakonec opravdu nejlevnější cesta.
Pokud budete v Istanbulu noc nebo dvě, pak taky nešetřete a vyberte ubytování v centru, co nejblíže mešit. Já si vybrala hotel na úžasném místě. Pořádek a vybavení 1A a vůbec - tak úžasný přístup k hostům jsem ještě v životě nezažila!! Uvítání s welcome drinkem, upgrade do nejlepšího pokoje za cenu bazálního, láhev vína na pokoj coby pozornost podniku nebo dárečky při check outu..prostě sen. K tomu také neustále usmívající se a ochotný personál, který vás kolem sebe nenechá projít aniž by se nezeptal, zda je vše v pořádku. Snídaně naprostý luxus a vyhlídka ze střechy na Hagia Sofia - dokonalost!
ANTALYA - PAMUKKALE
Dolehla na mě cestovní únava, tak se rozhodnu půlden věnovat pláži, kterou mám přes silnici “před barákem”. Sluníčko svítí, a i když místní chodí v péřovkách, pro mě je to pocitově na tílko a kraťasy. Vyhlídka z pláže na zasněžené vrcholky hor je něco, na co budu dlouho vzpomínat.
Protože je skoro poledne, stihnu ještě v hotelu oběd a pak už vyrážím směr Pamukkale. Čeká mě 250 km, tedy asi 3 a půl hodiny za volantem. Tato cesta je tou nejhezčí, kterou jsem jela. To, jak se najednou ze slunečné skoro letní riviéry vynořují blíž a blíž zasněžené vrcholky hor, to je fat zážitek. Nejvíc si to užívám, když tankuju, ale i během cesty fotím a fotím. Když jsem cestu začínala, venku bylo 16 stupňů. V horách na benzínce je 1 stupeň. V autě to člověk nevnímá, protože je nádherný slunečný den, ale na té benzínce jsem málem zmrzla. V kraťasech :)
Do Pamukkale přijíždím před 17 hodinou, tedy v tu nejhezčí denní dobu. Tehdy, kdy to nejhezčí sluníčko dopadá na všechnu krásu kolem. Zaparkuji auto, zaplatím parkovné a ihned na to se dozvídám od pána, co mě zrovna zkasíroval, že v 17 hodin Pamukkale zavírá. Vtipálek :)
No nevadí, je nádherně, tak se jdu projít všude tam, kam mi to cestičky dovolí. Zasněžené ledové kopce v kontrastu s letní oblohou, všechno zalité teplým odpoledním sluncem, to jsou naprosto fascinující scenérie. Procházím kolem jezírka s kačenami, po zelené trávě s potůčky a užívám si odpolední skoro léto v Pamukkale. Právě tady si sednout na mez do trávy, dát si skleničku (čti PET láhev s přelitým vínem z posledního all inclusive hotelu) a užívat si tuhle báječnou chvíli všemi smysly, to je po zasněžené krajině během cesty sem to nejkrásnější z celého dnešního dne.
Po asi hodině jedu na hotel. I když už se skoro stmívá, pořád je dost brzo. Naštěstí jsem si vzala PC, tak si pouštím stažené filmy. Jako první přichází na řadu Sbohem děcáku od Hanky Třeštíkové, což je drsný časosběr, který jsem viděla už před nějakým rokem a stejně jako tehdy - i nyní tady ve mně vyvolal dost zvláštní pocity. Hlavně myšlenky na to, jak je osud některých lidí ...předurčen. Smutně předurčen. O to víc si uvědomuju, jak úžasný život můžu žít. Cestovat, vidět tolik nádherných míst a věcí, snít s každou další cestou o dalších mnohem odvážnějších místech a přitom vědět, že ...VŠECHNO BUDE. Protože jediný člověk, který mi v tom může zabránit nebo který mi s realizací mých snů může pomoct, jsem jen já sama.
Jelikož na mě padá hlad, dopřeju si zde na hotelu tu nejlepší večeři z celé cesty. V hotelu jsou obsazeny jen dva pokoje, přičemž jeden je můj. Ani tak ale nechybí dokonalý servis a jídlo, které vám na objednávku donesou na podnose až do postele. Ceny lidové.
PAMUKKALE - OILUDENIZ - KEMER
.Probouzím se v Pamukkale a po výborné snídani a checkoutu mířím k parkovišti této “památky”. Je víkend, a to v době Covidu znamená v Turecku jediné - krom turistů nikdo nesmí opustit domov. Projíždím vylidněným “městečkem”, které je vlastně neuvěřitelnou vesnicí se vším, co ke slovu vesnice patří. Kůlny, statky, harampádí, slepice, králíci, psi a kočky…. Mezitím asi 4 hotely a pak silnice, u níž je parkoviště k jezírkům. Díky této atrakci povýšila naprostá díra na místo, kam se každej turista jede podívat. Nicméně myslím, že déle než noc zde nikdo netráví. Vlastně ani to ne, většinou se sem podnikají jednodenní výlety a je docela dobře možný, že kdyby včera po 17 hodině měli ještě otevřeno, ještě bych se pak i já posunula k pobřeží. Nicméně osud tomu chtěl jinak a Covid zkrátil provozní dobu z 20 hodin na 17. No a já až dnes zjišťuji, že přesně takhle to mělo být! Zatímco včera bylo nebe s tyrkysovou oblohou a sluníčkem, které mělo sílu léta, dnes je zataženo a pod mrakem. Nejen pod mrakem - pod skoro apokalyptickým černým mrakem, který budí strach a respekt. Právě pod takto černou oblohou parkuji a kráčím v doprovodu smečky toulavých, ale velmi přátelských, psů ke vstupu do areálu. Je 10 hodin, právě otvírají a já jsem zde úplně samotná. Jedna jediná v celém Pamukkale. Teda plus ta smečka psů a strážci parku. Neuvěřitelný zážitek!
V dobách dávno minulých (necovidových) jedna z největších turistických atrakcí, nyní místo, kde si napříč sněhově bílým travertinovým svahem chodíte naprosto sami. Jste tu jen vy, pár strážců tohoto pokladu, kačenky na jezeře a smečka místních psů, kteří vás ochotně a zcela přátelsky až ke vstupu na travertinový povrch doprovodí.
Za 230 Kč (vstupné) se touhle bílou nádherou můžete kochat jak pohledem ze všech stran a úhlů, tak i vlastníma bosýma nohama (to je nutnost před vstupem na travertin). Pokud si ale dopředu pročtete pár informací (třeba tuto😉), zjistíte, že se chůzi po opravdu studené a mokré zemi můžete vyhnout: díky jednorázovým hotelovým papučím. Ty vám (stejně jako ponožky, které ale ihned promočíte) strážci bez problémů dovolí mít na nohou po celou dobu. Doporučuji vzít si dvoje, abyste si je po nějaké době, kdy i ty první papuče promoknou, mohli přezout.
Rozloha tohoto svahu (česky překládaného jako bavlněný hrad) je 2700 m na šířku a 160 m na výšku. Pamukkale je oblast tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny. Tato minerální voda stéká po skále a vznikají usazeniny označované jako travertin. No a přesně takto vzniklo v průběhu mnoha tisíc let tohle působivé panorama - terasy, kaskády a jezírka, která vám svou prostou čistou sněhově bílou krásou berou dech.
O to víc, pokud se vám podaří zažít toto místo v nádherném slunečném počasí, kdy je nebe bez jediného mráčku a obloha modrá a následující den při zdánlivě strašidelné zatažené obloze. Osobně považuji právě zataženou oblohu jako ten nejkrásnější pohled. Právě zde je ten kontrast bílého travertinu s tyrkysovou vodou a černé oblohy nad tím vším něco jako nebe a peklo.
Tyto terasy jsou na Seznamu světového dědictví UNESCO, a to společně s vykopávkami Hieralipole. To je zřícenina starého římského města, jehož součástí je velký amfiteátr a nekropole. I sem se v rámci vstupného můžete podívat. Právě Pamukkale bylo pro obyvatele tehdejšího města jejich "welneskem". Měli to vymyšlené dokonale!
Vápencová hornina travertin se nachází i v České republice - v okolí Berouna, v Cikánském dolíku na Slánsku aj., ale ne v takovéto úžasné podobě. Podobné útvary jako v Pamukkale jsou vidět v Yellowstonském národním parku v USA nebo v Maďarsku.
Vylezu z areálu na opačné straně, než mám auto. Mají to chytře udělaný - myslím, že totéž se stane každému. Protože mě tlačí čas, beru k autu taxi. I to zřejmě musí udělat každý další návštěvník.. Každopádně nevadí, za stovku mi ušetří minimálně hodinu, možná i hodinu a půl chůze. A čas jsou peníze, že. Nasedám do svého fiata a vyrážím na cestu k pobřeží.
První část cesty je k Ölüdeniz pláži, což je údajně jedna z nejkrásnějších pláží světa. Je jasné, že tento bod v mém itineráři chybět nesmí. Čeká mě 210 km v horách. Jedu to asi 4 hodiny, protože počasí naprosto odvrátilo svoji slunečnou tvář a po pár kilometrech už jsem jela jen v mlze, kterou znám od Rákosníčkova rybníka. Mlhu po chvíli spestřil liják tak silný, že mi nestačily stěrače a aby toho nebylo málo, ještě se trasa změnila v nekonečné serpentiny a stoupání a klesání v nich. Zastavit na benzince a vyběhnout z auta na WC - to byly dvě minuty, kdy jsem byla úplně durch mokrá. Počasí, že by psa nevyhnal. No a že je liják, mlha a serpentiny v horách posledním místem, kde chcete zažít svůj první defekt půjčeného vozu, to asi není potřeba zmiňovat…
Chtěla bych říct, že to byla zasloužená odměna, ale lhala bych :) Celý dojem kazilo v létě bez Covidu zřejmě krásné letovisko, nyní vybydlená hrůza bez lidí, která vypadala jak z dílny Alfreda Hitchcocka. Ještě pár ptáků a je vymalováno.
I tak přejedu až k pláži a vylezu z auta. Nebe je pořád temné a opar mlhy také skrývá krásu tohoto pobřeží. Nicméně tyrkysová barva moře bere dech a nádherná pláž taktéž. Vlastně i věřím, že je tato pláž za ideálních podmínek topovka. Chvíli si to zde užívám, ale pak díky ztrátě času opět usedám za volant a hrnu dále. Dnešní cíl je Kemer a ten je odtud ještě další 250 km /3,5h jízdy daleko. Prostě - den jak vymalovanej!
Přesun do Kemeru je fascinující, protože na silnici je zničehonic několik čísel zmrzlého sněhu. Navíc chumelí, viditelnost opět na nule a ještě děsný vichr. Tohle je sakra zkouška řidičského umu!! Po cestě mě v městech zastavuje občas policejní kontrola, která zjišťuje, zda místní vyjíždějí o víkendu z domu opravdu jen v naléhavých případech. Kontrol je hodně, všude ale stačí vytáhnout pas a hned vás - turistu - pouštějí pokračovat v cestě. Trochu nefér no.
Do Kemeru dojíždím se setměním a hned mířím do hotelu, kde budu dva dny. Zítra hlásí slunečno, tak plánuji relax u moře. Je to dost ujetá představa, když o 30 km dál leží na silnici 20 cm sněhu, mrzne a chumelí… No norskej radar ale mluví jasně - 17 stupňů a slunečno, takže mu věřím.
Tenhle hotel je TOP, je tu kopa úžasnejch kočiček, které si chodí, kde chtějí. Můžete si je vzít u večerní skleničky na klín a zavzpomínat na kocourky doma.
Tenhle den byl náročnej, ale o to víc odžitej full.
KEMER
Norskej radar nelhal - den jak z katalogu Čedoku hned od probuzení. Dnešek zkrátím - Kemer je boží místo na relax! Moře nádherný, pláž oblázková, ale k pozadí hor všude kolem se hodí. Nejvyhlášenější pláž této lokality je Měsíční pláž (Moonlight beach) - lidí minimum a sklenička Mojita/vína na pláži zaručuje nejlepší relax!
Jakmile vystoupe sluníčko kolmo nad vás, dá se i teď vlézt do moře bez pocitu nějakého mrznutí. Úplně v pohodě. Sama jsem z toho v šoku a když si ve vlnách v plavkách vzpomenu na sněhovej včerejšek o pár desítek kilometrů dál, přijde mi to jako Matrix. Tenhle den byl prostě dar!
KEMER
V této oblasti je toho k vidění a zažití opravdu dost. Například akvapark DoluSu, jeden z nejextrémnějších vodních parků v Turecku. Je zde řada atrakcí (především extrémní vodní skluzavky), bazény, ale také delfinárium.
V těsné blízkosti Kemeru se uprostřed lesů k nebi tyčí dva skalnaté útvary, které jsou odedávna spojeny a jsou cílem pro lezce. Turecký název Ikiz Kayalar znamená „Dvojitá hora“.
V okolí Kemeru se navíc rozkládá pohoří Taurus s vrcholem Tahtalı Dağı (2 366 m n. m.). K pohoří přiléhá Národní park Olympos Beydagları, ve kterém se nachází nejen starověké město Olympos, krásná příroda, ale hlavně přírodní plameny, které stoupají přímo ze země v horách Ulupinar, a to díky vývěru zemního plynu. Turci je nazývají Yanartas, obecně jsou však známy jako Chiméra, čímž odkazují k řecké mytologii.
V okolí Kemeru jsou i jeskyně, antické památky a řada dalšího. Jinými slovy - ideální místo klidně i pro týdenní rodinnou dovolenou.
KEMER - SIDE - ANTALYA - ISTANBUL
Budím se docela brzo, protože dnes toho je v plánu zase víc. Po snídani se odubytuji a sedám opět do auta. Lehce mě znervózňuje text na displeji, který hlásí něco o 140 km a motoru. No turecky neumím, taky si vybavuji instruktáž u půjčovny, kdy mi kluk nad jednou svítící červenou kontrolkou řekl, že je to ok, ať se tím neznepokojuju, takže ignoruji i toto a jedu.
Dnešní cíl je město Side a pak už přesun k půjčovně, vrácení auta, přesun na letiště a v 18 přelet do Istanbulu. Není toho málo, do Side jsou to dvě hodiny/120 km jízdy. Samozřejmě není počítáno s přepočtem na jízdu na rezervě (80 km/h)..
Cesta je pohodová, dokonce i přes Antalyu projíždím celkem v pohodě. V Side parkuji zdarma kousek od historického centra, propočítávám zbývající čas a na město a akorát přesun k letišti si dávám 2 hodinky.
Město je to nádherný, o tom žádná. Milion památek všude kolem cesty k přístavu. Opravdu asi platí, že je v Turecku víc antických památek jak v Římě. Minimálně tady v Side stopro!
Kochám se, fotím kde co a pomalu procházím centrem až k přístavu.
Hned u vstupu do historické části je monumentální fontána - nymphaeum. Jedná se o lidmi uměle poupravenou jeskyni, která byla přirozeně zásobována vodou. Zároveň jde o jednu z ukázek tehdejšího vodo hospodaření.
Hlavní lákadlo města je římský amfiteátr z období 2. století, který je zajímavý tím, že jeho hlediště nebylo vyhloubeno do svahu, ale bylo vystaveno do výšky z kamene. Nejhezčím místem jsou pro mě ruiny Apollónova chrámu, o kterém se říká, že se zde setkávali Antonius a Kleopatra. Chrám byl Antoniovým důkazem jeho velké lásky ke Kleopatře.. Krásnější místo si na stavbu chrámu lásky vybrat nemohl! Je to na tom břehu moře fakt nádhera nádher!
Přístav s majákem je opravdu krásný. Tyrkysové moře a barevné rybářské loďky dělají dokonale romantickou atmosféru. Dám si zde kebab a čaj, a to u stánku s nádherným psem Johnym. Husky tady v teplém Turecku vypadá ...zvláštně. Sotva dojím, už mě pán prosí, zda bych se nezvedla od stolku - mají zákaz podávat jídlo jinak než sebou. To jsem nevěděla a i on mě nechal v klidu najíst. Aby ne - venku u stolu, kde jediní dva lidé jsme já a on. Zvláštní doba toto...
Je akorát čas vyrazit k autu a vyjet - ať stihnu let.
Přicházím k autu, sednu, otočím klíčkem a ...NIC. V nejlepší dobu! Informace na displeji mluvi o AdBlue a v překladači mi skáče něco o spojce...Tohle sama nevyřeším. Zajdu za taxikáři opodál a ti překládají informaci ihned. Musím cosi dolít do nádrže. A to cosi prý koupím na benzínce. Zavezou mě tam, nakoupím zmíněné “AdBlue” a jedeme zpět k autu. Poradí mi, kam to nalít a opravdu - jen co to doplním, startuji. Bylo to asi 40 minut, takže ...FOFR!
V půjčovně jsem asi za hodinu, za tekutinu dostávám 50 TRY, což je přesně to, co opět dávám majiteli za prasklou pneu. Super, čekala jsem to mnohem horší! Ví, že spěchám, tak fofruje taky a během chvilky sedíme v autě směr letiště. Už vím, že stíhám.
Odbavení je během chvilky a já nasedám na palubu Paegasusu směr Istanbul. Let je opět skoro plnej.
Po hodině letu Istanbul!
Z letiště se vymotám celkem rychle a před halou staví autobus, který jede do centra na náměstí Taksim. Platit se dá v autobuse a není třeba HES kód. Cesta trvá hodinu a půl..
Do hotelu přijíždím taxikem z náměstí, je skoro půlnoc.
Nicméně i tak mě čeká úžasné přivítání s welcome drinkem a upgradem pokoje na nejlepší možný. A to opravdu potěší!
Ráno se probouzím s pohledem z balkonu na Hagia Sofia. Nádhera!! Vyjedu výtahem na střešní terasu, kde se podává snídaně a ještě víc žasnu nad tou krásou. Snídaně 1A! No a po snídani hurá na město. Ostatně musím stihnout co nejvíc, na toto město mám jen jeden celý den.
Město luxusní baklavy, nejlepšího salepu, knihkupectví na každém kroku (sakra, tady mi měl nějakej místní Albatros vydat knížku!! :D ) a hlavně na Covidovou dobu neuvěřitelného života! Právě zde mám po celou dobu pocit, že svět je zase v pořádku. Jako kdysi..
Samotné město je rozděleno průlivem Bospor na asijskou a evropskou část. Jeho největší výhodou je fakt, že jeho turisticky nejzajímavější místa leží na relativně malé ploše. Islámská Arabská architektura a kultura jsou zde opravdu na každém kroku, zejména pak turecké mešity. Mezi nejznámější istanbulské památky patří Hagia Sofia, Modrá mešita, Tulipánová mešita, Sulejmanova mešita, palác Topkapi, palác Dolmabahance, Konstantinův sloup, Jerebatanské cisterny, Velký bazar, Hippodrom, věž Galata a Valentův akvadukt. Neviděla jsem ani třetinu, i tak toto město řadím svojí atmosférou s puncem exotiky vedle Marakeše k těm, které by měl člověk určitě vidět a zažít. A ne jen jednou!
Na evropské straně je nejznámější čtvrť Sultanahmet s výraznou Modrou mešitou, chrámem Hagia Sofia (čeky „chrám Boží moudrosti“) nebo ze země nenápadnou Yerebatan Sarnıcı - bazilikovou cisternou. Tato podzemní vodní nádrž na vodu byla vybudována v 6. století s cílem zásobovat pitnou vodou nedaleký císařský palác. Pojme přes 80 tisíc kubických metrů vody. Bohužel byla v době mojí cesty zavřená…
Hagia Sofia, původně křesťanský chrám a jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa, DNES MEŠITA.. Chrám vyrostl na místě, kde původně stály dva kostely. Obě stavby se staly sídlem ortodoxního patriarchátu až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky v 15. století. Příchod Turků znamenal konec Byzantské říše a také přestavbu obou dvou kostelů na mešitu. Ta byla dodatečně opatřena čtyřmi minarety. Zajímavostí zůstává, že Hagia Sofia se stala vůbec první mešitou v Turecku. Podle jejího vzoru začaly být po celé Osmanské říši stavěny další podobné chrámy.
Mohutnou hlavní kupoli podpírají čtyři pilíře. Každý z těchto pilířů je 18 metrů vysoký a 7,5 metru široký. Spodní patro muzea představuje hlavní prostor, vrchní patro je vyhrazeno pouze ženám. Stěny chrámu jsou pokryty šesti druhy mramorových desek a ty jsou pevně ukotveny bronzovými sponami. Neméně zajímavá je také samotná podlaha chrámu, kterou zdobí ornamentální mozaiky z mramoru. Stěny i klenby jsou pak pokryty mozaikami andělů a světců.
Vstup do Hagia Sofia je zdarma, nutnost je mít zakryté vlasy, ramena a minimálně kolena (stačí hodit na hlavu mikinu) a samozřejmě zout si boty.
Modrá mešita (oficiální název Modré mešity je Sultan Ahmet Camii dle svého zakladatele sultána Ahmeda) je ve čtvri Sultanahmet, kde se většina turistů pohybuje při objevování istanbulských hlavních pamětihodností. Jedná se o nejvýznamnější mešitu v Istanbulu. Je nejen obrovská, ale má šest minaretů, což je největší možný počet minaretů ze všech mešit. Stěny interiéru mešity jsou zabarveny do modra, odtud její název. Sultán Ahmed se domníval, že všudypřítomná modrá barva pomůže věřícím při jejich obracení se k Bohu. Kachle pocházejí z Izniku a je pro ně typické, že jsou zdobeny motivy lilií, karafiátů, tulipánů a růží. Těchto unikátních kachlí je zde dvacet tisíc a jsou stále jasné a zářivé. Motivy jsou vždy rostlinné či abstraktní, islám zakazuje zobrazovat postavy. Stavba je podepřena čtyřmi pilíři, tzv. sloními nohami. Když zvednete uprostřed hlavu, uvidíte, že kopule mešity tvoří čtyřlístek, i rohy jsou zdobeny polokopulemi a na třech stranách je interiér ozdoben balkonem. Nasvícení interiéru zajišťuje nespočet malých prosklených okének a také lustr zavěšený na obrovském řetězu ze stropu.
I sem je vstup zdarma, a to za stejných zahalených a zutých podmínek jako do Hagia Sofia.
Galatský most překlenuje ústí Zlatého rohu. Horní patro slouží primárně pro transport, spodní je tvořenou promenádou lemovanou obchody a restauracemi.
Grand Bazaar je jedno z největších světových krytých tržišť. Je zde více než 58 krytých pasáží a přes 1200 obchodů. Denně ho (není-li zrovna Covid) navštíví okolo 250 až 400 000 turistů. Tržnice se rozprostírá na ploše 45 hektarů a zaměstnává se zde asi 20 tisíc osob.
Pokud chcete okusit atmosféru trhů, ale preferujete klidnější tempo, zkuste Sahaflar Carsisi (doslova „knižní trh“), kde se krom široké nabídky knih z celého světa, místo davů turistů, potkáte hlavně s místními.
No a tím vůbec nejlepším z celého dne je pro mě projížďka lodí po Bosporu, kde si všechny krásy asijské i evropské strany Istanbulu vychutnáte s racky nad hlavou a vodní plochou pod vámi, kterou čeří vaše loď. Hodina plavby za 260 Kč. Právě tady si dejte třeba místní čaj a nebo nakrmte zbylým pečivem racky. Zážitek nad zážitky.
No a tím úplně nejlepším zakončením dne je procházka nočním centrem a večeře v podobě kebabu v místní restauraci. Pěkně u stolu jako člověk, s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem (potají řízlým vodkou). Večeře, kterou si vychutnáte do posledního sousta, i když už praskáte ve švech a čas, který uteče jako voda, i když byl poměrně dlouhý. Sedíte na té zahrádce, kocháte se pohledem na noční Istanbul a uvědomujete si, že přesně tahle chvíle bude ta, na kterou si už vždycky při vzpomínce na tuto metropoli vzpomenete jako první.
ISTANBUL - ANTALYA LARA
Ráno budíček, fofr snídaně, přesun na letiště a tam rozhodnutí.
Místo odletu domů letím zpátky na jih! V den mého odletu totiž norský radar předpovídá na následujících 5 dní jasnou oblohu s teplotami 20 stupňů, což v českém překladu znamená tropické léto, zatímco doma panuje pravá ladovská zima. A nejen ta! S ohledem na covidovou situaci v ČR a s tím související fakt, že další cesta je ve hvězdách, měním internacional departures na domestic departures, kupuji u Paegasus přelet z Istanbulu zpátky na tureckou riviéru a měním příběh. Poprvé bez zpáteční letenky domů. To si ještě rozmyslím - podle počasí a barvy mé kůže :)
Místo ve 12 hodin směr Vídeň nastupuji tedy do letadla ve 13 hodin, a to směr Antalya. Po hodině letu přistávám a přesunuji se za pomocí ochotného pracovníka místní tramvaje gratis do centra.
Důvodem je to, že se nemůžu bez HES kódu dostat přes turniket tramvaje. On mé marné snažení vidí, vysvětlí, že bez HES to fakt nepůjde a pak řekne, že mám šťastný den. Končí mu totiž směna a do centra jede. Takže mě protáhl turniketem do tramvaje i z ní a ještě mi ukázal historické centrum města. Po asi hodině prohlídky nasedám do taxiku a nechám se svézt k zamluvenému hotelu, ve kterém zde budu následujících 5 dní odpočívat a ladit barvu.
Na tyto dny nemám žádnej itinerář. Neplánuji žádné cestování, jen sluníčko, moře, spánek a dobré jídlo. No a přesně to, co jsem si předsevzala, jsem i dala.
Když pominu toulky po okolí, jediným místem, které jsem za tuto dobu navštívila a které za zmínku stojí, jsou vodopády padající do moře asi 5 km od mého hotelu. Tam i zpět jsem šla pěšky, a to samo byl zážitek.
Scenérie z útesů braly dech a já musela co chvilku zastavovat a fotit. Jinak to prostě nešlo. Navíc je celý útes k Düden vodopádům jeden velký park, kde posedávají místní a užívají krásného slunečného odpoledne. V době pandemie - neuvěřitelná podívaná. Na travnatých plochách, lavičkách nebo jen tak na útesu rodiny, zamilovaní, jednotlivci… Spousta lidí, kteří se usmívají, baští všelijaké dobroty, srkají turecký čaj z termosky a užívají si nádherného dne.
V cíli jsou zmíněné vodopády Düden a jsou rozhodně jedinečným přírodním úkazem, který stojí za vidění. Vstup do areálu není v době Covidu možný.
Jinak je ale zpoplatněn a podle zdrojů: “... je lemován exotickými palmami. Samotná prohlídka pak vede kolem vodního toku a vodopádů po vyznačených stezkách. Na několika místech si lze odpočinout na lavičce a jen tak se pokochat příjemnou atmosférou tohoto malého přírodního zázraku. Vůbec celý komplex je koncipován jako park a botanická zahrada, kde si navíc můžete udělat i piknik za šumění divoké vody. K dispozici jsou i stoly a lavice. Asi nejzajímavějším a nejvíce vzrušujícím zážitkem vedle pozorování a naslouchání neposlušnému prameni je procházka za samotnou kaskádou, která vám poskytne zcela jiný úhel pohledu. Voda se do podhorské krajiny dostává z pohoří Taurus, které formuje antalyjskou krajinu a kde také pramení několik řek a potoků – mezi nimi též jmenovaná řeka Düden. Ta ve stejnojmenném místě spadává ze skály, a to z výšky 15 metrů a v šířce 20 metrů. V průběhu své dlouhé štreky si však silná voda dokázala vytvořit své cestičky také přímo skrz na skrz skalním masivem, a tak několikrát prostupuje do horských hlubin, z nichž opět vystupuje na zemský povrch, aby nakonec mohla pokračovat po zemi ve formě průzračné říčky. Díky bohaté mineralizaci rostou v některých jeskyních, kam se voda dostává, krápníky a vulkanické minerály tvoří i koryto samotné řeky. Z okolních zarostlých kopců se navíc vlévají ještě další menší potůčky a potoky, které také místy utvářejí nejrůznější formy menších vodopádů a vodních spadů.”
Nakonec se proud vody žene až k útesu, z nějž voda nezadržitelně padá do mořských hlubin Středozemního moře ve vší své mohutné síle. To je zážitek, který vám ani Covid nevezme! Právě pohled od mořské hladiny nebo ze skály, z níž proud vody rozráží mořskou hladinu, to je scenerie za všechny peníze! Ještě víc, když je to zalito zapadajícím sluníčkem.
Poslední den mám budíček v 5 hodin ráno. Taxik z hotelu na letiště jede 20 minut a stojí 240 Kč. Odbavení je rychlejší než jsem čekala, takže se ještě připojuji po zakoupení kávy a obdržení PIN kódu ke kavárenské wifi na internet a chvilku surfuji na netu.
Let Antalya - Istanbul je opět pohodová hodina, ovšem pak mám co dělat, abych v Istanbulu za 50 minut stihla přestup z části vnitrostátních odletů v části mezinárodních. Stíhám, ale doporučuji všem dát si času na přestup trochu víc.
Let do Vídně byl spestřen vstykem jedné cestující v době klesání - těsně před tím, než letadlo dosedlo na zem. Křik palubního personálu na paní v šátku, která si podávala trošku předčasně kufřík, dlouho nezapomenu. Stejně jako o pár vteřin později resuscitaci paní o dvě uličky přede mnou. No povedlo se. Aby ne - na křídlech pegasů… Nebyl to ale jediný zázrak na palubě! Taky jsem měla v úplně plném letadle sama pro sebe trojsedadlo :)
Přesun do ČR vlakem bezproblémový, jen ta ladovská zima atakující 10 stupňů pod nulou trochu masakr. Rozdíl teplot 30 stupňů není nic pro mě! Ještě že mají na letišti to Prosecco za 2,9 EUR že.
Turecko je země, na kterou je i 12 dnů málo. Rozhodně se tam vrátím a zkusím pomocí vnitrostátních přeletů podstatně detailnější itinerář. Každému Turecko jen doporučuji, a to i nyní v době Covidu. Protože i když to není Zanzibar nebo Maledivy a i když se tam roušky nosí, přesto si tam od něj opravdu odpočinete.
Tím nejkrásnějším zážitkem této cesty pro mě už navždy bude fakt, že BYLA. Ani po 145 letech (ne mých!!, ale těch mezi nebem a zemí..), jak mi nedávno spočítala flight memory, pro mě není žádný let obyčejný. Každý je Něco Něco, před každým mám lehké spaní bez spánku a velké těšení se na vše přede mnou. S každou další cestou totiž víc a víc vnímám, že cestování není samozřejmost a že každá cesta, kterou podniknu, může být na dlouho poslední. Vzpomínám na jeden den před 11 měsíci. Seděla jsem na pláži v Cahuitě, čekala na repatriační let domů a přitom četla titulky v novinách, že se možná i dva roky nepodíváme za hranice. Vybavuji si naprosto přesně pocity, které mnou tenkrát lomcovaly. Byla to potřeba vrátit se z neklidných vln Karibiku zase domů - tam, kde vždycky bylo moje T, tedy TO, proč se domů vždycky vracím (táta, Ten Miki, To moje), ale současně jsem měla chuť na palubu nenasednout. Utéct před nemožností cestovat, pro mě - nemožností opravdu žít. Odehrávala se ve mně Sophiina volba a já si při nástupu do letadla směr Halifax - Rejkjavik - Praha opravdu nebyla jistá, jestli jsem zvolila správně. Potom se vše přehnalo, jak už to v životě bývá, a můj "Covidový rok" nakonec nejen že nebyl tak tragický, jak vypadal na své startovní čáře, ještě jsem nalétala a procestovala nejvíc za svůj život. Jenže teď je vše jiné a nikdo nevíme, co bude zítra. Jsme unaveni restrikcemi, limity, ale také vystrašeni každou novou covidovou vlnou i mutací. A taky lidmi. Tím, jak jsme si zapoměli zametat před vlastním prahem, ale klidně 5x denně zametem před tím sousedovic. A pořádně, ať to lítá! Nebudu lhát - ani já nejsem nesmrtelná, i já se občas bojím. Někdy toho, že mi zruší i ty Atény, co mi poslední zbývají, někdy smrti. Ne mé, ale těch, které mám ráda. Jo, dokonce i toho Covidu se občas bojím. I když si pořád myslím totéž, co jsem psala kdysi dávno (byl by to fakt pech, kdyby zrovna mě někde odstřelil atentátník, smetla vlna tsunami nebo mě píchl komár infikovaný malárií...), ta možnost ne nákazy, ale fatálního průběhu, tu vždy je. Nejsem "popírač Covidu", statistiky tohoto viru ze slova "možnost" dělají dokonce "pravděpodobnost, jenže kdykoli na mě padne tíseň, strach a chuť zabarikádovat se doma a nastavit dobrovolně paži i svou imunitu něčemu, čemu ani za nehet nevěřím, vzpomenu si na NI. Na holku o pár let starší než já, které jsem byla před pár měsíci na pohřbu. Nebyl to Covid, ale "obyčejná" rakovina. Myslím na ni posledních 9 měsíců téměř denně a na každé své cestě obzvlášť. Myslím na její prošoupané kecky, které mi dala s tím, abych je vzala někam, kam ona už nikdy nedojde. Ty kecky jsem měla na Teide a vyšla s nimi nad mraky. Vozím je sebou od té doby často a pokaždé, když si je nasadím na nohy, uvědomím si, jaké štěstí mám. Ne to, že mi sedí její velikost, ale to, že "můžu cokoliv". Že mám svůj život, to co z něj zbývá, pevně ve svých rukách. A toho, omlouvám se všem, které to nasere, toho se fakt nehodlám vzdát. Třeba zažít Turecko podruhé. Covidu navzdory. A nejen Covidu, taky všem, kteří zapoměli (nebo hůř - nikdy nezažili), jaké je cestovat. Já to rozhodně nezapoměla, nezapomenu a nebudu dělat, že rok (končíme první, ale budou dva, tři..?) se bez těchto pocitů dá vydržet. Protože nedá a hlavně nikdo nevíme, kolik času "na zmar" každému z nás zbývá. A rok, sorry jako, to je fakt víc, než můžu a chci svým a Ilčiným teniskám vypnout.
Takže na co budu vzpomínat nejvíc?
Samozřejmě na Istanbul, který mě nadchl atmosférou města a neuvěřitelně necovidovým ŽIVOTEM v každé uličce. Taky tím nejlepším pistáciovým košíčkem baklavy a dobrotou jménem salep, kterou jsem vypila tak rychle, jako v dětství hrnek kakaa. Projížďka na lodi, kdy jsem chvíli jen seděla a na tváři měla spokojený úsměv od ucha k uchu, byla nejlépe stráveným časem v této metropoli při jejím prvním průzkumu. Ubytováním, kde jsem si uvědomila, jak je úžasný umět namotivovat svoje lidi, svůj tým a jak když to někdo umí - dějí se zázraky. Protože práce každého jednotlivého člověka v hotelu, kde jsem byla dvě noci, pro mě zázrak opravdu byl.
Pláž v Kemeru, kde nejen vlezete do moře, ale zažijete tam ten nejkrásnější relax u mořských vln, jaký si jen dovedu představit, tu bych zařadila do každého riviérové itineráře.
No a samozřejmě liduprázdné Pamukkale, absolutní strop tripu, kde jsem si sama mohla ťapkat po travertinových svazích a uvědomovat si staré známé “děkuji!” Vnímat kontrast dvou dnů, dvou různých obloh - slunečné i mrazivě černé a uvědomovat si, že oboje má svoje kouzlo a obě k sobě prostě patří. Stejně jako dobro a zlo, stejně jako černá a bílá, stejně jako nedobré víno a Sprite (turecká Pálava). Život totiž není jen o dokonalých dnech a chvílích, a o tom mě tahle cesta přesvědčila nejvíc. O tom, že můžete píchnout kolo v nejhorší možnou chvíli na nejhorším možném místě nebo nenastartovat, když potřebujete, ale pokud dokážete na tváři vydolovat i tak úsměv a situaci s klidem (protože nic jiného vám stejně nepomůže) zvládnout, máte nejen vyhráno, ale také recept na “všechno bohatství světa”: Neposrat se ani v těch nejhorších chvílích a jít stále vpřed. Klidně i 350 km v průměru 120 km rychlostí na rezervě s dojezdovou rychlostí 80 km!
...a ještě líp - klidně si někdy na té cestě životem přesednout z lovcostu do business třídy, protože i když je to adrenalin, stojí to sakra za to!
Jsme česká firmaJsme česká firma
plán cesty od cestujizakačku
Kousek Asie, kousek Evropy, prostě směs koření, která vás dostane a v téhle covidové době přinese do života opět závan exotiky.. Baklava, Salep, nádherné pláže s mořem, do kterého se dá i v zimě vlézt a přitom se z něj dívat na se zasněžené vrcholky hor. Istanbul, orient na dlani. Kemer, Side, Antalya - riviéra jaksepatří. No a hlavně liduprázdné Pamukkale, kde jste jediným člověkem na bílém travertinovém svahu. Prostě Turecko, moje nová láska.
PROČ TURECKO?
V Turecku jsem byla jednou, a to asi pět let zpátky. Světe div se - na poznávacím zájezdě s CK! Koupila jsem tenkrát za neuvěřitelnou cenu Turecko na 7 nocí, kde byla v ceně jak zpáteční letenka z Prahy, služby průvodce po celý týden, tak i ubytování ve čtyřhvězdičkových hotelech se snídaní. V ceně byl i autobus, který nás vozil po celém tureckém vnitrozemí. A cena? 3900 Kč na osobu sakumprásk. Tato akce byla určena seniorům 50+.. Jak jsem později zjistila - pro tuto skupinu osob turecká vláda pobyty dotuje.
Důvod je jasný, průvodci cestovních agentur s nimi objíždí všechny místní prodejce a výrobce a snaží se jim prodat co nejvíce místního zboží. I naše výprava tedy navštívila keramickou dílnu, výrobu koberců, výrobu parfémů, výrobu kožedělných výrobků..
Každopádně do nákupu nás mladší (a bylo nás celkem pět z celého zájezdu) nikdo nenutil - bylo jasné, že to bereme pouze jako exkurzi, nikoliv jako nákupní možnost. Díky tomu jsme si tuhle cestu o to víc užili.
Zájezdy byly tehdy možné dva. Jeden mířil do Kappadokie a druhý do Pamukkale. Já zvolila cestu do Kappadokie, která je bezesporu hlavním klenotem Turecka. Už tenkrát jsem ale věděla, že v téhle zemi nejsem naposledy. Pamukkale totiž musím vidět také. No a teď uzrál ten správný čas!
COVID SITUACE - OPATŘENÍ V TURECKU
Před odletem do Turecka je nutný PCR negativní test ne starší 72 hodin. Ten ukazujete při boardingu ve Vídni a bez něj vás na palubu nepustí. Dále jej již nikde v Turecku (ani po příletu, ani při vnitrostátních přeletech) nepotřebujete.
Místní obyvatelé musí mít tzv. HES kód, který je možné získat jen přes tureckou SIM. Já si neplánovala pořídit ani SIM, ani data, tudíž ani HES. HES kód je s pohledu turisty nutný jen při přesunech veřejnou dopravou (bez kódu nenastoupíte do žádného dopravního prostředku, ke kterému vede turniket - tramvaj, vlak, metro). Nicméně pokud plánujete využívat vnitrostátní lety, půjčení auta a taxi, dokonce i autobus z letiště v Istanbulu do centra, HES kód opravdu nepotřebujete. Ani při ubytování, jak je mnohde zmíněné.
V Turecku je povinnost nosit roušku všude, a to pod pokutou 3000 TRY (ostatně krom Zanzibaru kde na světě ne, že?). Nosí ji tak 80 % lidí, ale číslo se rapidně snižuje všude tam, kde jste s někým dále mimo veřejné prostory. Hotely, pláže, parky.. Zde se rouška okamžitě odkládá, a to jak ze strany cizinců, tak i místních. Jakmile uděláte pár kroků z rušné cesty někam do parku, tak zde sedí na travnaté ploše klidně i stovka lidí bez roušek jako za starých dobrých časů na vydařeném letním festivalu.
Edukativní polepy prostor (hotely,restaurace, letiště, MHD..) - v maximálním levelu. Piktogramy Covid nechybí v žádné výloze, na žádných vstupních dveřích, na podlahách, na stolcích... 11 přikázání zde nahradilo 14 přikázání covidových - tuto info ceduli najdete na každém kroku.
Dezinfekce povrchů je zde tak automatická, jako zkasírování zákazníka po nákupu.
Jednorázové obaly v hotelových restauracích atakuji absurdní úroveň. Každý příbor v papírovém pytlíku, vše jednorázové. Co mě ale velice mile překvapilo - minimum plastů a igelitů, vše v papírových obalech.
V obchodech je v sobotu a v neděli zákaz prodeje alkoholu!! Nevím, zda to souvisí s Covidem nebo je to tady normál, každopádně to považuji za důležitou informací. Pokud to nevyřešíte hotelem v režimu all inclusive, alkohol si včas nekupte i na víkend.
Místní mají celý víkend, tedy So a Ne, zákaz vycházení. Tento zákaz ale neplatí pro turisty. V reálu to probíhá třeba tak, že na silnicích policejní kontroly zastavuji každé auto. Mistni musí prokázat nejen svou totožnost, ale i důvod své cesty. Jakmile zastaví vás a vy ukážete pas, okamžitě vám popřejí hezký den a nechají vás jet dál.
Památky jsou v Turecku víceméně otevřené, ale obvykle je zkrácená otevírací doba. Např. Pamukkale mělo podle webu otevírací dobu 10 - 20 h, ve skutečnosti zavírali v 17.
Celková nálada napříč Tureckem naprosto pohodová. Například na loďce v Istanbulu naznačíte, že nechcete poklidit prázdný kelímek od čaje před vámi a obsluha se okamžitě usměje a nechá vás dále rozjímat nad prázdným kelímkem. Bez roušky.
BRNO - VÍDEŇ - ISTANBUL ANTALYA
Cesta začíná usednutím do vlaku Brno - Vídeň. Musím říct, že propašovat se z lovcostu do business třídy byl majstrštyk hned v úvodu! A ještě schválen palubním personálem. Právě díky tomu bude tato jízda vlakem pro mě už navždy nezapomenutelným zážitkem, který se mi pokaždé se slovem vlak vybaví. Byl to prostě velkolepý start velkolepého tripu!
Na nádraží ve Vídni přeskočím do vlaku směr letiště, kde za necelých 20 minut vkračuji do místního letištního Sparu.
Svoje oblíbené odletové/příletové Prosecco nacházím za ještě oblíbenější (nezměněnou) cenu 2,9 EUR ve svém regálu. Vím totiž moc dobře, že v salonku panuje Covid, resp. restrikce s ním spojené, a tohle je poslední možnost, jak si užít letištní bublinky.
Salonek samozřejmě proběhl a “nezklamal”. Resp. zklamal přesně jak jsem předvídala. Papírová taška s banánem, půlkou toustu s tvarohem a listem zelí, fruko a sušenka - to je současný salonek letiště Vídeň.
Negativní PCR test, který při nákupu letenek potřeba do Turecka nebyl, ale v den odletu již ano, ukazuji za celou dobu jen jednou, a to opravdu povrchnímu pohledu paní u přepážky, která mi oproti pasu tiskne mou letenku. Toť vše. Nejhůře utracených 1 500 Kč této cesty.
Let do Istanbulu uběhl v klidu a docela rychle. Netušila jsem, kolik času nechat na přestup k vnitrostátnímu přeletu do Antalye. Až teď mohu říct, že hodinka bohatě stačí. Já si nechala 3 hodiny, aby byla rezerva, takže si čas krátím v istanbulském salonku. Jídla je tu mrak, vše poctivě jednorázově zabalené, ale alkoholu ani kapka. Začínám si myslet, že už je Covid i v Turecku…
Letiště Istanbul: je v provozu od dubna roku 2019 a byl sem přesunut kompletní provoz původního letištěm. Letiště aspiruje na největší letiště světa a nachází se asi 50 km od centra města.
Letiště Istanbul atmosféra? Jakoby Covid neexistoval. Milion lidí, šrumec, mumraj. Odbavení proběhlo fofrem, kosmetiku ani notebook jsem při skeneru z batohu nevytáhla - nikdo to ani nevyžadoval. Na letišti v Istanbulu je u mezinárodních odletů wifi point, kde po předložení pasu a letenky dostanete pin kód, díky kterému máte rovných 30 minut wifi gratis. Pokud budete čekat u gatu, najděte si kavárnu s logem wifi a pokud si tam zakoupíte alespoň kávu, získáte od obsluhy heslo k wifi také. Salonek nabízí slušný sortiment jídla, hodně místních dobrot, kávu, čaj, nealko, ovocné saláty, zeleninové saláty, těstovinové saláty, dezerty ... ale alkohol nula. Takže prašť jak uhoď.
V současnosti nejrychlejší dopravu do centra zajišťují autobusy společnosti HavaIst. Z letiště je v provozu 5 linek do celého Istanbulu, z nichž nejžádanější je logicky spoj na centrální náměstí Taksim. Přes den odjíždí každých 15 minu. Celá cesta do centra zabere zhruba 90 minut v závislosti na provozu. Jízdenka na náměstí Taksim (i do ostatních destinací v rámci centra) stojí 18 TRY a koupíte ji přímo v autobuse. Nepotřebujete HES kód.
Existuje zde "Istanbulkart", tedy kartička na MHD v Istanbulu. Tu koupíte za 10 TRY ve stánku nebo automatu v příletové hale nebo na autobusové zastávce, lze platit kartou i hotovostí. Na kartičku si dobijete libovolný obnos peněz a můžete ji dále využívat v metru, autobusech i tramvajích MHD a na přívozech. Tuto kartu jsem ale nevyužívala.
Přelet Istanbul - Antalya mám s místní nízkonákladovkou Paegasus. Let je prakticky plný, cesta hodinová a přistání přesně na čas. Za mě velká poklona této společnosti.
Na letišti čekám na zamluvené auto asi 30 minut. Pozor pro všechny, kteří plánují totéž: jakmile jednou opustíte letištní halu, už se zpět do letištní haly (bez letenky, a to ani v lehkém tureckém deštíku) nedostanete. Pán z autopůjčovny vzdálené pár km od letiště přijíždí s asi půlhodinovým zpožděním, které si krátím neúspěšným krmením místních koček. Toustík a sýr z vídeňského salonku jim ale není dost dobrej.
Letiště Antalya: je nejdůležitějším vzdušným přístavem na tureckém pobřeží Středozemního moře. Leží asi 8 km od Antalye, 40 km od Kemeru a 110 km od Alanye. V provozu jsou dva mezinárodní terminály a jeden vnitrostátní, které svou největší špičku prožívají během léta.
Z letiště do centra se dostanete autobusy i tramvají, dejte však pozor, že tramvaj staví pouze u terminálu 1 a k 1 km vzdálenému terminálu 2 nezajíždí. Bez HES kódu se nyní do tramvaje nedostanete.
Autobus 600 spojuje oba terminály s centrem města a autobusovým nádražím Otogar, kde již přestoupíte na libovolný spoj v regionu – více informací na webu antalyaulasim.com.tr. Autobus 800 spojuje oba terminály s čtvrtí Lara a prakticky celým městským pobřežím.
Taxi z letiště do centra nebo k pobřeží Lara vyjde na 80 TRY.
Přesun k autopůjčovně AYK Car Rental je rychlý a ten červenej Fiat, kterej mě tam zavezl, už mi za cenu 70 EUR/5 dní zůstává. Nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě.
DOPRAVA V TURECKU
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě. Půjčení auta na 5 dní je za 70 EUR, nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
Po přeletu do Istanbulu dva dny na toto město s využitím hlavně vlastních noh a jedné plavby po Bosporu. Mimochodem jedno z nejčastějších aut v Istanbulu je naše česká škodovka.
Po přesunu na odpočinkovou část cesty zpátky na riviéru už jen resort, moře a pláž - tedy bez využití dopravy.
No a pak už cca 30 minut jízdy noční Antalyou na hotel, kde ještě poslední hodinu mohu čerpat služby all inclusive…
...a že čerpám!!
Sealife Family Resort Hotel
Místní Mojito i víno se Spritem (čti turecká Pálava) sice není žádná sláva, ale po dnešku - díky za to! Hotel je docela plný (na Covid), ale hlavně místních.
UBYTOVÁNÍ V TURECKU
Ubytování vybírám až s check inem letenky, tedy dva dny před odletem. I když - i to je dnes risk! K ubytování v Turecku jedna dost důležitá věc: zamluvte si jej na celou dobu pobytu na bookingu dopředu!!! Booking totiž v Turecku neexistuje. Myšleno celá tato platforma. Když zde najedete do této aplikace, nefunguje. Pro mě docela šok. Řešitelné to v případě, že máte ubytko jen na první noc, je. Vybíráte přes Agodu, tripadvisora aj. Ale pro autisty, co milují přehlednost bookingu - blbý. Ještě doplním - z domu si ubytování přes booking vyberete a objednáte - to funguje. Jen ne na místě.
Pojedete-li riviéru, doporučuji “nešetřit” a vybrat si hotel s režimem all inclusive. Je to totiž ve výsledku ta nejlevnější varianta ubytování. Garantuji vám, že pak už neutratíte za jídlo a pití ani korunu. No a s ohledem na cenu vína a alkoholu je to nakonec opravdu nejlevnější cesta.
Pokud budete v Istanbulu noc nebo dvě, pak taky nešetřete a vyberte ubytování v centru, co nejblíže mešit. Já si vybrala hotel na úžasném místě. Pořádek a vybavení 1A a vůbec - tak úžasný přístup k hostům jsem ještě v životě nezažila!! Uvítání s welcome drinkem, upgrade do nejlepšího pokoje za cenu bazálního, láhev vína na pokoj coby pozornost podniku nebo dárečky při check outu..prostě sen. K tomu také neustále usmívající se a ochotný personál, který vás kolem sebe nenechá projít aniž by se nezeptal, zda je vše v pořádku. Snídaně naprostý luxus a vyhlídka ze střechy na Hagia Sofia - dokonalost!
ANTALYA - PAMUKKALE
Dolehla na mě cestovní únava, tak se rozhodnu půlden věnovat pláži, kterou mám přes silnici “před barákem”. Sluníčko svítí, a i když místní chodí v péřovkách, pro mě je to pocitově na tílko a kraťasy. Vyhlídka z pláže na zasněžené vrcholky hor je něco, na co budu dlouho vzpomínat.
Protože je skoro poledne, stihnu ještě v hotelu oběd a pak už vyrážím směr Pamukkale. Čeká mě 250 km, tedy asi 3 a půl hodiny za volantem. Tato cesta je tou nejhezčí, kterou jsem jela. To, jak se najednou ze slunečné skoro letní riviéry vynořují blíž a blíž zasněžené vrcholky hor, to je fat zážitek. Nejvíc si to užívám, když tankuju, ale i během cesty fotím a fotím. Když jsem cestu začínala, venku bylo 16 stupňů. V horách na benzínce je 1 stupeň. V autě to člověk nevnímá, protože je nádherný slunečný den, ale na té benzínce jsem málem zmrzla. V kraťasech :)
Do Pamukkale přijíždím před 17 hodinou, tedy v tu nejhezčí denní dobu. Tehdy, kdy to nejhezčí sluníčko dopadá na všechnu krásu kolem. Zaparkuji auto, zaplatím parkovné a ihned na to se dozvídám od pána, co mě zrovna zkasíroval, že v 17 hodin Pamukkale zavírá. Vtipálek :)
No nevadí, je nádherně, tak se jdu projít všude tam, kam mi to cestičky dovolí. Zasněžené ledové kopce v kontrastu s letní oblohou, všechno zalité teplým odpoledním sluncem, to jsou naprosto fascinující scenérie. Procházím kolem jezírka s kačenami, po zelené trávě s potůčky a užívám si odpolední skoro léto v Pamukkale. Právě tady si sednout na mez do trávy, dát si skleničku (čti PET láhev s přelitým vínem z posledního all inclusive hotelu) a užívat si tuhle báječnou chvíli všemi smysly, to je po zasněžené krajině během cesty sem to nejkrásnější z celého dnešního dne.
Po asi hodině jedu na hotel. I když už se skoro stmívá, pořád je dost brzo. Naštěstí jsem si vzala PC, tak si pouštím stažené filmy. Jako první přichází na řadu Sbohem děcáku od Hanky Třeštíkové, což je drsný časosběr, který jsem viděla už před nějakým rokem a stejně jako tehdy - i nyní tady ve mně vyvolal dost zvláštní pocity. Hlavně myšlenky na to, jak je osud některých lidí ...předurčen. Smutně předurčen. O to víc si uvědomuju, jak úžasný život můžu žít. Cestovat, vidět tolik nádherných míst a věcí, snít s každou další cestou o dalších mnohem odvážnějších místech a přitom vědět, že ...VŠECHNO BUDE. Protože jediný člověk, který mi v tom může zabránit nebo který mi s realizací mých snů může pomoct, jsem jen já sama.
Jelikož na mě padá hlad, dopřeju si zde na hotelu tu nejlepší večeři z celé cesty. V hotelu jsou obsazeny jen dva pokoje, přičemž jeden je můj. Ani tak ale nechybí dokonalý servis a jídlo, které vám na objednávku donesou na podnose až do postele. Ceny lidové.
PAMUKKALE - OILUDENIZ - KEMER
.Probouzím se v Pamukkale a po výborné snídani a checkoutu mířím k parkovišti této “památky”. Je víkend, a to v době Covidu znamená v Turecku jediné - krom turistů nikdo nesmí opustit domov. Projíždím vylidněným “městečkem”, které je vlastně neuvěřitelnou vesnicí se vším, co ke slovu vesnice patří. Kůlny, statky, harampádí, slepice, králíci, psi a kočky…. Mezitím asi 4 hotely a pak silnice, u níž je parkoviště k jezírkům. Díky této atrakci povýšila naprostá díra na místo, kam se každej turista jede podívat. Nicméně myslím, že déle než noc zde nikdo netráví. Vlastně ani to ne, většinou se sem podnikají jednodenní výlety a je docela dobře možný, že kdyby včera po 17 hodině měli ještě otevřeno, ještě bych se pak i já posunula k pobřeží. Nicméně osud tomu chtěl jinak a Covid zkrátil provozní dobu z 20 hodin na 17. No a já až dnes zjišťuji, že přesně takhle to mělo být! Zatímco včera bylo nebe s tyrkysovou oblohou a sluníčkem, které mělo sílu léta, dnes je zataženo a pod mrakem. Nejen pod mrakem - pod skoro apokalyptickým černým mrakem, který budí strach a respekt. Právě pod takto černou oblohou parkuji a kráčím v doprovodu smečky toulavých, ale velmi přátelských, psů ke vstupu do areálu. Je 10 hodin, právě otvírají a já jsem zde úplně samotná. Jedna jediná v celém Pamukkale. Teda plus ta smečka psů a strážci parku. Neuvěřitelný zážitek!
V dobách dávno minulých (necovidových) jedna z největších turistických atrakcí, nyní místo, kde si napříč sněhově bílým travertinovým svahem chodíte naprosto sami. Jste tu jen vy, pár strážců tohoto pokladu, kačenky na jezeře a smečka místních psů, kteří vás ochotně a zcela přátelsky až ke vstupu na travertinový povrch doprovodí.
Za 230 Kč (vstupné) se touhle bílou nádherou můžete kochat jak pohledem ze všech stran a úhlů, tak i vlastníma bosýma nohama (to je nutnost před vstupem na travertin). Pokud si ale dopředu pročtete pár informací (třeba tuto😉), zjistíte, že se chůzi po opravdu studené a mokré zemi můžete vyhnout: díky jednorázovým hotelovým papučím. Ty vám (stejně jako ponožky, které ale ihned promočíte) strážci bez problémů dovolí mít na nohou po celou dobu. Doporučuji vzít si dvoje, abyste si je po nějaké době, kdy i ty první papuče promoknou, mohli přezout.
Rozloha tohoto svahu (česky překládaného jako bavlněný hrad) je 2700 m na šířku a 160 m na výšku. Pamukkale je oblast tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny. Tato minerální voda stéká po skále a vznikají usazeniny označované jako travertin. No a přesně takto vzniklo v průběhu mnoha tisíc let tohle působivé panorama - terasy, kaskády a jezírka, která vám svou prostou čistou sněhově bílou krásou berou dech.
O to víc, pokud se vám podaří zažít toto místo v nádherném slunečném počasí, kdy je nebe bez jediného mráčku a obloha modrá a následující den při zdánlivě strašidelné zatažené obloze. Osobně považuji právě zataženou oblohu jako ten nejkrásnější pohled. Právě zde je ten kontrast bílého travertinu s tyrkysovou vodou a černé oblohy nad tím vším něco jako nebe a peklo.
Tyto terasy jsou na Seznamu světového dědictví UNESCO, a to společně s vykopávkami Hieralipole. To je zřícenina starého římského města, jehož součástí je velký amfiteátr a nekropole. I sem se v rámci vstupného můžete podívat. Právě Pamukkale bylo pro obyvatele tehdejšího města jejich "welneskem". Měli to vymyšlené dokonale!
Vápencová hornina travertin se nachází i v České republice - v okolí Berouna, v Cikánském dolíku na Slánsku aj., ale ne v takovéto úžasné podobě. Podobné útvary jako v Pamukkale jsou vidět v Yellowstonském národním parku v USA nebo v Maďarsku.
Vylezu z areálu na opačné straně, než mám auto. Mají to chytře udělaný - myslím, že totéž se stane každému. Protože mě tlačí čas, beru k autu taxi. I to zřejmě musí udělat každý další návštěvník.. Každopádně nevadí, za stovku mi ušetří minimálně hodinu, možná i hodinu a půl chůze. A čas jsou peníze, že. Nasedám do svého fiata a vyrážím na cestu k pobřeží.
První část cesty je k Ölüdeniz pláži, což je údajně jedna z nejkrásnějších pláží světa. Je jasné, že tento bod v mém itineráři chybět nesmí. Čeká mě 210 km v horách. Jedu to asi 4 hodiny, protože počasí naprosto odvrátilo svoji slunečnou tvář a po pár kilometrech už jsem jela jen v mlze, kterou znám od Rákosníčkova rybníka. Mlhu po chvíli spestřil liják tak silný, že mi nestačily stěrače a aby toho nebylo málo, ještě se trasa změnila v nekonečné serpentiny a stoupání a klesání v nich. Zastavit na benzince a vyběhnout z auta na WC - to byly dvě minuty, kdy jsem byla úplně durch mokrá. Počasí, že by psa nevyhnal. No a že je liják, mlha a serpentiny v horách posledním místem, kde chcete zažít svůj první defekt půjčeného vozu, to asi není potřeba zmiňovat…
Chtěla bych říct, že to byla zasloužená odměna, ale lhala bych :) Celý dojem kazilo v létě bez Covidu zřejmě krásné letovisko, nyní vybydlená hrůza bez lidí, která vypadala jak z dílny Alfreda Hitchcocka. Ještě pár ptáků a je vymalováno.
I tak přejedu až k pláži a vylezu z auta. Nebe je pořád temné a opar mlhy také skrývá krásu tohoto pobřeží. Nicméně tyrkysová barva moře bere dech a nádherná pláž taktéž. Vlastně i věřím, že je tato pláž za ideálních podmínek topovka. Chvíli si to zde užívám, ale pak díky ztrátě času opět usedám za volant a hrnu dále. Dnešní cíl je Kemer a ten je odtud ještě další 250 km /3,5h jízdy daleko. Prostě - den jak vymalovanej!
Přesun do Kemeru je fascinující, protože na silnici je zničehonic několik čísel zmrzlého sněhu. Navíc chumelí, viditelnost opět na nule a ještě děsný vichr. Tohle je sakra zkouška řidičského umu!! Po cestě mě v městech zastavuje občas policejní kontrola, která zjišťuje, zda místní vyjíždějí o víkendu z domu opravdu jen v naléhavých případech. Kontrol je hodně, všude ale stačí vytáhnout pas a hned vás - turistu - pouštějí pokračovat v cestě. Trochu nefér no.
Do Kemeru dojíždím se setměním a hned mířím do hotelu, kde budu dva dny. Zítra hlásí slunečno, tak plánuji relax u moře. Je to dost ujetá představa, když o 30 km dál leží na silnici 20 cm sněhu, mrzne a chumelí… No norskej radar ale mluví jasně - 17 stupňů a slunečno, takže mu věřím.
Tenhle hotel je TOP, je tu kopa úžasnejch kočiček, které si chodí, kde chtějí. Můžete si je vzít u večerní skleničky na klín a zavzpomínat na kocourky doma.
Tenhle den byl náročnej, ale o to víc odžitej full.
KEMER
Norskej radar nelhal - den jak z katalogu Čedoku hned od probuzení. Dnešek zkrátím - Kemer je boží místo na relax! Moře nádherný, pláž oblázková, ale k pozadí hor všude kolem se hodí. Nejvyhlášenější pláž této lokality je Měsíční pláž (Moonlight beach) - lidí minimum a sklenička Mojita/vína na pláži zaručuje nejlepší relax!
Jakmile vystoupe sluníčko kolmo nad vás, dá se i teď vlézt do moře bez pocitu nějakého mrznutí. Úplně v pohodě. Sama jsem z toho v šoku a když si ve vlnách v plavkách vzpomenu na sněhovej včerejšek o pár desítek kilometrů dál, přijde mi to jako Matrix. Tenhle den byl prostě dar!
KEMER
V této oblasti je toho k vidění a zažití opravdu dost. Například akvapark DoluSu, jeden z nejextrémnějších vodních parků v Turecku. Je zde řada atrakcí (především extrémní vodní skluzavky), bazény, ale také delfinárium.
V těsné blízkosti Kemeru se uprostřed lesů k nebi tyčí dva skalnaté útvary, které jsou odedávna spojeny a jsou cílem pro lezce. Turecký název Ikiz Kayalar znamená „Dvojitá hora“.
V okolí Kemeru se navíc rozkládá pohoří Taurus s vrcholem Tahtalı Dağı (2 366 m n. m.). K pohoří přiléhá Národní park Olympos Beydagları, ve kterém se nachází nejen starověké město Olympos, krásná příroda, ale hlavně přírodní plameny, které stoupají přímo ze země v horách Ulupinar, a to díky vývěru zemního plynu. Turci je nazývají Yanartas, obecně jsou však známy jako Chiméra, čímž odkazují k řecké mytologii.
V okolí Kemeru jsou i jeskyně, antické památky a řada dalšího. Jinými slovy - ideální místo klidně i pro týdenní rodinnou dovolenou.
KEMER - SIDE - ANTALYA - ISTANBUL
Budím se docela brzo, protože dnes toho je v plánu zase víc. Po snídani se odubytuji a sedám opět do auta. Lehce mě znervózňuje text na displeji, který hlásí něco o 140 km a motoru. No turecky neumím, taky si vybavuji instruktáž u půjčovny, kdy mi kluk nad jednou svítící červenou kontrolkou řekl, že je to ok, ať se tím neznepokojuju, takže ignoruji i toto a jedu.
Dnešní cíl je město Side a pak už přesun k půjčovně, vrácení auta, přesun na letiště a v 18 přelet do Istanbulu. Není toho málo, do Side jsou to dvě hodiny/120 km jízdy. Samozřejmě není počítáno s přepočtem na jízdu na rezervě (80 km/h)..
Cesta je pohodová, dokonce i přes Antalyu projíždím celkem v pohodě. V Side parkuji zdarma kousek od historického centra, propočítávám zbývající čas a na město a akorát přesun k letišti si dávám 2 hodinky.
Město je to nádherný, o tom žádná. Milion památek všude kolem cesty k přístavu. Opravdu asi platí, že je v Turecku víc antických památek jak v Římě. Minimálně tady v Side stopro!
Kochám se, fotím kde co a pomalu procházím centrem až k přístavu.
Hned u vstupu do historické části je monumentální fontána - nymphaeum. Jedná se o lidmi uměle poupravenou jeskyni, která byla přirozeně zásobována vodou. Zároveň jde o jednu z ukázek tehdejšího vodo hospodaření.
Hlavní lákadlo města je římský amfiteátr z období 2. století, který je zajímavý tím, že jeho hlediště nebylo vyhloubeno do svahu, ale bylo vystaveno do výšky z kamene. Nejhezčím místem jsou pro mě ruiny Apollónova chrámu, o kterém se říká, že se zde setkávali Antonius a Kleopatra. Chrám byl Antoniovým důkazem jeho velké lásky ke Kleopatře.. Krásnější místo si na stavbu chrámu lásky vybrat nemohl! Je to na tom břehu moře fakt nádhera nádher!
Přístav s majákem je opravdu krásný. Tyrkysové moře a barevné rybářské loďky dělají dokonale romantickou atmosféru. Dám si zde kebab a čaj, a to u stánku s nádherným psem Johnym. Husky tady v teplém Turecku vypadá ...zvláštně. Sotva dojím, už mě pán prosí, zda bych se nezvedla od stolku - mají zákaz podávat jídlo jinak než sebou. To jsem nevěděla a i on mě nechal v klidu najíst. Aby ne - venku u stolu, kde jediní dva lidé jsme já a on. Zvláštní doba toto...
Je akorát čas vyrazit k autu a vyjet - ať stihnu let.
Přicházím k autu, sednu, otočím klíčkem a ...NIC. V nejlepší dobu! Informace na displeji mluvi o AdBlue a v překladači mi skáče něco o spojce...Tohle sama nevyřeším. Zajdu za taxikáři opodál a ti překládají informaci ihned. Musím cosi dolít do nádrže. A to cosi prý koupím na benzínce. Zavezou mě tam, nakoupím zmíněné “AdBlue” a jedeme zpět k autu. Poradí mi, kam to nalít a opravdu - jen co to doplním, startuji. Bylo to asi 40 minut, takže ...FOFR!
V půjčovně jsem asi za hodinu, za tekutinu dostávám 50 TRY, což je přesně to, co opět dávám majiteli za prasklou pneu. Super, čekala jsem to mnohem horší! Ví, že spěchám, tak fofruje taky a během chvilky sedíme v autě směr letiště. Už vím, že stíhám.
Odbavení je během chvilky a já nasedám na palubu Paegasusu směr Istanbul. Let je opět skoro plnej.
Po hodině letu Istanbul!
Z letiště se vymotám celkem rychle a před halou staví autobus, který jede do centra na náměstí Taksim. Platit se dá v autobuse a není třeba HES kód. Cesta trvá hodinu a půl..
Do hotelu přijíždím taxikem z náměstí, je skoro půlnoc.
Nicméně i tak mě čeká úžasné přivítání s welcome drinkem a upgradem pokoje na nejlepší možný. A to opravdu potěší!
Ráno se probouzím s pohledem z balkonu na Hagia Sofia. Nádhera!! Vyjedu výtahem na střešní terasu, kde se podává snídaně a ještě víc žasnu nad tou krásou. Snídaně 1A! No a po snídani hurá na město. Ostatně musím stihnout co nejvíc, na toto město mám jen jeden celý den.
Město luxusní baklavy, nejlepšího salepu, knihkupectví na každém kroku (sakra, tady mi měl nějakej místní Albatros vydat knížku!! :D ) a hlavně na Covidovou dobu neuvěřitelného života! Právě zde mám po celou dobu pocit, že svět je zase v pořádku. Jako kdysi..
Samotné město je rozděleno průlivem Bospor na asijskou a evropskou část. Jeho největší výhodou je fakt, že jeho turisticky nejzajímavější místa leží na relativně malé ploše. Islámská Arabská architektura a kultura jsou zde opravdu na každém kroku, zejména pak turecké mešity. Mezi nejznámější istanbulské památky patří Hagia Sofia, Modrá mešita, Tulipánová mešita, Sulejmanova mešita, palác Topkapi, palác Dolmabahance, Konstantinův sloup, Jerebatanské cisterny, Velký bazar, Hippodrom, věž Galata a Valentův akvadukt. Neviděla jsem ani třetinu, i tak toto město řadím svojí atmosférou s puncem exotiky vedle Marakeše k těm, které by měl člověk určitě vidět a zažít. A ne jen jednou!
Na evropské straně je nejznámější čtvrť Sultanahmet s výraznou Modrou mešitou, chrámem Hagia Sofia (čeky „chrám Boží moudrosti“) nebo ze země nenápadnou Yerebatan Sarnıcı - bazilikovou cisternou. Tato podzemní vodní nádrž na vodu byla vybudována v 6. století s cílem zásobovat pitnou vodou nedaleký císařský palác. Pojme přes 80 tisíc kubických metrů vody. Bohužel byla v době mojí cesty zavřená…
Hagia Sofia, původně křesťanský chrám a jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa, DNES MEŠITA.. Chrám vyrostl na místě, kde původně stály dva kostely. Obě stavby se staly sídlem ortodoxního patriarchátu až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky v 15. století. Příchod Turků znamenal konec Byzantské říše a také přestavbu obou dvou kostelů na mešitu. Ta byla dodatečně opatřena čtyřmi minarety. Zajímavostí zůstává, že Hagia Sofia se stala vůbec první mešitou v Turecku. Podle jejího vzoru začaly být po celé Osmanské říši stavěny další podobné chrámy.
Mohutnou hlavní kupoli podpírají čtyři pilíře. Každý z těchto pilířů je 18 metrů vysoký a 7,5 metru široký. Spodní patro muzea představuje hlavní prostor, vrchní patro je vyhrazeno pouze ženám. Stěny chrámu jsou pokryty šesti druhy mramorových desek a ty jsou pevně ukotveny bronzovými sponami. Neméně zajímavá je také samotná podlaha chrámu, kterou zdobí ornamentální mozaiky z mramoru. Stěny i klenby jsou pak pokryty mozaikami andělů a světců.
Vstup do Hagia Sofia je zdarma, nutnost je mít zakryté vlasy, ramena a minimálně kolena (stačí hodit na hlavu mikinu) a samozřejmě zout si boty.
Modrá mešita (oficiální název Modré mešity je Sultan Ahmet Camii dle svého zakladatele sultána Ahmeda) je ve čtvri Sultanahmet, kde se většina turistů pohybuje při objevování istanbulských hlavních pamětihodností. Jedná se o nejvýznamnější mešitu v Istanbulu. Je nejen obrovská, ale má šest minaretů, což je největší možný počet minaretů ze všech mešit. Stěny interiéru mešity jsou zabarveny do modra, odtud její název. Sultán Ahmed se domníval, že všudypřítomná modrá barva pomůže věřícím při jejich obracení se k Bohu. Kachle pocházejí z Izniku a je pro ně typické, že jsou zdobeny motivy lilií, karafiátů, tulipánů a růží. Těchto unikátních kachlí je zde dvacet tisíc a jsou stále jasné a zářivé. Motivy jsou vždy rostlinné či abstraktní, islám zakazuje zobrazovat postavy. Stavba je podepřena čtyřmi pilíři, tzv. sloními nohami. Když zvednete uprostřed hlavu, uvidíte, že kopule mešity tvoří čtyřlístek, i rohy jsou zdobeny polokopulemi a na třech stranách je interiér ozdoben balkonem. Nasvícení interiéru zajišťuje nespočet malých prosklených okének a také lustr zavěšený na obrovském řetězu ze stropu.
I sem je vstup zdarma, a to za stejných zahalených a zutých podmínek jako do Hagia Sofia.
Galatský most překlenuje ústí Zlatého rohu. Horní patro slouží primárně pro transport, spodní je tvořenou promenádou lemovanou obchody a restauracemi.
Grand Bazaar je jedno z největších světových krytých tržišť. Je zde více než 58 krytých pasáží a přes 1200 obchodů. Denně ho (není-li zrovna Covid) navštíví okolo 250 až 400 000 turistů. Tržnice se rozprostírá na ploše 45 hektarů a zaměstnává se zde asi 20 tisíc osob.
Pokud chcete okusit atmosféru trhů, ale preferujete klidnější tempo, zkuste Sahaflar Carsisi (doslova „knižní trh“), kde se krom široké nabídky knih z celého světa, místo davů turistů, potkáte hlavně s místními.
No a tím vůbec nejlepším z celého dne je pro mě projížďka lodí po Bosporu, kde si všechny krásy asijské i evropské strany Istanbulu vychutnáte s racky nad hlavou a vodní plochou pod vámi, kterou čeří vaše loď. Hodina plavby za 260 Kč. Právě tady si dejte třeba místní čaj a nebo nakrmte zbylým pečivem racky. Zážitek nad zážitky.
No a tím úplně nejlepším zakončením dne je procházka nočním centrem a večeře v podobě kebabu v místní restauraci. Pěkně u stolu jako člověk, s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem (potají řízlým vodkou). Večeře, kterou si vychutnáte do posledního sousta, i když už praskáte ve švech a čas, který uteče jako voda, i když byl poměrně dlouhý. Sedíte na té zahrádce, kocháte se pohledem na noční Istanbul a uvědomujete si, že přesně tahle chvíle bude ta, na kterou si už vždycky při vzpomínce na tuto metropoli vzpomenete jako první.
ISTANBUL - ANTALYA LARA
Ráno budíček, fofr snídaně, přesun na letiště a tam rozhodnutí.
Místo odletu domů letím zpátky na jih! V den mého odletu totiž norský radar předpovídá na následujících 5 dní jasnou oblohu s teplotami 20 stupňů, což v českém překladu znamená tropické léto, zatímco doma panuje pravá ladovská zima. A nejen ta! S ohledem na covidovou situaci v ČR a s tím související fakt, že další cesta je ve hvězdách, měním internacional departures na domestic departures, kupuji u Paegasus přelet z Istanbulu zpátky na tureckou riviéru a měním příběh. Poprvé bez zpáteční letenky domů. To si ještě rozmyslím - podle počasí a barvy mé kůže :)
Místo ve 12 hodin směr Vídeň nastupuji tedy do letadla ve 13 hodin, a to směr Antalya. Po hodině letu přistávám a přesunuji se za pomocí ochotného pracovníka místní tramvaje gratis do centra.
Důvodem je to, že se nemůžu bez HES kódu dostat přes turniket tramvaje. On mé marné snažení vidí, vysvětlí, že bez HES to fakt nepůjde a pak řekne, že mám šťastný den. Končí mu totiž směna a do centra jede. Takže mě protáhl turniketem do tramvaje i z ní a ještě mi ukázal historické centrum města. Po asi hodině prohlídky nasedám do taxiku a nechám se svézt k zamluvenému hotelu, ve kterém zde budu následujících 5 dní odpočívat a ladit barvu.
Na tyto dny nemám žádnej itinerář. Neplánuji žádné cestování, jen sluníčko, moře, spánek a dobré jídlo. No a přesně to, co jsem si předsevzala, jsem i dala.
Když pominu toulky po okolí, jediným místem, které jsem za tuto dobu navštívila a které za zmínku stojí, jsou vodopády padající do moře asi 5 km od mého hotelu. Tam i zpět jsem šla pěšky, a to samo byl zážitek.
Scenérie z útesů braly dech a já musela co chvilku zastavovat a fotit. Jinak to prostě nešlo. Navíc je celý útes k Düden vodopádům jeden velký park, kde posedávají místní a užívají krásného slunečného odpoledne. V době pandemie - neuvěřitelná podívaná. Na travnatých plochách, lavičkách nebo jen tak na útesu rodiny, zamilovaní, jednotlivci… Spousta lidí, kteří se usmívají, baští všelijaké dobroty, srkají turecký čaj z termosky a užívají si nádherného dne.
V cíli jsou zmíněné vodopády Düden a jsou rozhodně jedinečným přírodním úkazem, který stojí za vidění. Vstup do areálu není v době Covidu možný.
Jinak je ale zpoplatněn a podle zdrojů: “... je lemován exotickými palmami. Samotná prohlídka pak vede kolem vodního toku a vodopádů po vyznačených stezkách. Na několika místech si lze odpočinout na lavičce a jen tak se pokochat příjemnou atmosférou tohoto malého přírodního zázraku. Vůbec celý komplex je koncipován jako park a botanická zahrada, kde si navíc můžete udělat i piknik za šumění divoké vody. K dispozici jsou i stoly a lavice. Asi nejzajímavějším a nejvíce vzrušujícím zážitkem vedle pozorování a naslouchání neposlušnému prameni je procházka za samotnou kaskádou, která vám poskytne zcela jiný úhel pohledu. Voda se do podhorské krajiny dostává z pohoří Taurus, které formuje antalyjskou krajinu a kde také pramení několik řek a potoků – mezi nimi též jmenovaná řeka Düden. Ta ve stejnojmenném místě spadává ze skály, a to z výšky 15 metrů a v šířce 20 metrů. V průběhu své dlouhé štreky si však silná voda dokázala vytvořit své cestičky také přímo skrz na skrz skalním masivem, a tak několikrát prostupuje do horských hlubin, z nichž opět vystupuje na zemský povrch, aby nakonec mohla pokračovat po zemi ve formě průzračné říčky. Díky bohaté mineralizaci rostou v některých jeskyních, kam se voda dostává, krápníky a vulkanické minerály tvoří i koryto samotné řeky. Z okolních zarostlých kopců se navíc vlévají ještě další menší potůčky a potoky, které také místy utvářejí nejrůznější formy menších vodopádů a vodních spadů.”
Nakonec se proud vody žene až k útesu, z nějž voda nezadržitelně padá do mořských hlubin Středozemního moře ve vší své mohutné síle. To je zážitek, který vám ani Covid nevezme! Právě pohled od mořské hladiny nebo ze skály, z níž proud vody rozráží mořskou hladinu, to je scenerie za všechny peníze! Ještě víc, když je to zalito zapadajícím sluníčkem.
Poslední den mám budíček v 5 hodin ráno. Taxik z hotelu na letiště jede 20 minut a stojí 240 Kč. Odbavení je rychlejší než jsem čekala, takže se ještě připojuji po zakoupení kávy a obdržení PIN kódu ke kavárenské wifi na internet a chvilku surfuji na netu.
Let Antalya - Istanbul je opět pohodová hodina, ovšem pak mám co dělat, abych v Istanbulu za 50 minut stihla přestup z části vnitrostátních odletů v části mezinárodních. Stíhám, ale doporučuji všem dát si času na přestup trochu víc.
Let do Vídně byl spestřen vstykem jedné cestující v době klesání - těsně před tím, než letadlo dosedlo na zem. Křik palubního personálu na paní v šátku, která si podávala trošku předčasně kufřík, dlouho nezapomenu. Stejně jako o pár vteřin později resuscitaci paní o dvě uličky přede mnou. No povedlo se. Aby ne - na křídlech pegasů… Nebyl to ale jediný zázrak na palubě! Taky jsem měla v úplně plném letadle sama pro sebe trojsedadlo :)
Přesun do ČR vlakem bezproblémový, jen ta ladovská zima atakující 10 stupňů pod nulou trochu masakr. Rozdíl teplot 30 stupňů není nic pro mě! Ještě že mají na letišti to Prosecco za 2,9 EUR že.
Turecko je země, na kterou je i 12 dnů málo. Rozhodně se tam vrátím a zkusím pomocí vnitrostátních přeletů podstatně detailnější itinerář. Každému Turecko jen doporučuji, a to i nyní v době Covidu. Protože i když to není Zanzibar nebo Maledivy a i když se tam roušky nosí, přesto si tam od něj opravdu odpočinete.
Tím nejkrásnějším zážitkem této cesty pro mě už navždy bude fakt, že BYLA. Ani po 145 letech (ne mých!!, ale těch mezi nebem a zemí..), jak mi nedávno spočítala flight memory, pro mě není žádný let obyčejný. Každý je Něco Něco, před každým mám lehké spaní bez spánku a velké těšení se na vše přede mnou. S každou další cestou totiž víc a víc vnímám, že cestování není samozřejmost a že každá cesta, kterou podniknu, může být na dlouho poslední. Vzpomínám na jeden den před 11 měsíci. Seděla jsem na pláži v Cahuitě, čekala na repatriační let domů a přitom četla titulky v novinách, že se možná i dva roky nepodíváme za hranice. Vybavuji si naprosto přesně pocity, které mnou tenkrát lomcovaly. Byla to potřeba vrátit se z neklidných vln Karibiku zase domů - tam, kde vždycky bylo moje T, tedy TO, proč se domů vždycky vracím (táta, Ten Miki, To moje), ale současně jsem měla chuť na palubu nenasednout. Utéct před nemožností cestovat, pro mě - nemožností opravdu žít. Odehrávala se ve mně Sophiina volba a já si při nástupu do letadla směr Halifax - Rejkjavik - Praha opravdu nebyla jistá, jestli jsem zvolila správně. Potom se vše přehnalo, jak už to v životě bývá, a můj "Covidový rok" nakonec nejen že nebyl tak tragický, jak vypadal na své startovní čáře, ještě jsem nalétala a procestovala nejvíc za svůj život. Jenže teď je vše jiné a nikdo nevíme, co bude zítra. Jsme unaveni restrikcemi, limity, ale také vystrašeni každou novou covidovou vlnou i mutací. A taky lidmi. Tím, jak jsme si zapoměli zametat před vlastním prahem, ale klidně 5x denně zametem před tím sousedovic. A pořádně, ať to lítá! Nebudu lhát - ani já nejsem nesmrtelná, i já se občas bojím. Někdy toho, že mi zruší i ty Atény, co mi poslední zbývají, někdy smrti. Ne mé, ale těch, které mám ráda. Jo, dokonce i toho Covidu se občas bojím. I když si pořád myslím totéž, co jsem psala kdysi dávno (byl by to fakt pech, kdyby zrovna mě někde odstřelil atentátník, smetla vlna tsunami nebo mě píchl komár infikovaný malárií...), ta možnost ne nákazy, ale fatálního průběhu, tu vždy je. Nejsem "popírač Covidu", statistiky tohoto viru ze slova "možnost" dělají dokonce "pravděpodobnost, jenže kdykoli na mě padne tíseň, strach a chuť zabarikádovat se doma a nastavit dobrovolně paži i svou imunitu něčemu, čemu ani za nehet nevěřím, vzpomenu si na NI. Na holku o pár let starší než já, které jsem byla před pár měsíci na pohřbu. Nebyl to Covid, ale "obyčejná" rakovina. Myslím na ni posledních 9 měsíců téměř denně a na každé své cestě obzvlášť. Myslím na její prošoupané kecky, které mi dala s tím, abych je vzala někam, kam ona už nikdy nedojde. Ty kecky jsem měla na Teide a vyšla s nimi nad mraky. Vozím je sebou od té doby často a pokaždé, když si je nasadím na nohy, uvědomím si, jaké štěstí mám. Ne to, že mi sedí její velikost, ale to, že "můžu cokoliv". Že mám svůj život, to co z něj zbývá, pevně ve svých rukách. A toho, omlouvám se všem, které to nasere, toho se fakt nehodlám vzdát. Třeba zažít Turecko podruhé. Covidu navzdory. A nejen Covidu, taky všem, kteří zapoměli (nebo hůř - nikdy nezažili), jaké je cestovat. Já to rozhodně nezapoměla, nezapomenu a nebudu dělat, že rok (končíme první, ale budou dva, tři..?) se bez těchto pocitů dá vydržet. Protože nedá a hlavně nikdo nevíme, kolik času "na zmar" každému z nás zbývá. A rok, sorry jako, to je fakt víc, než můžu a chci svým a Ilčiným teniskám vypnout.
Takže na co budu vzpomínat nejvíc?
Samozřejmě na Istanbul, který mě nadchl atmosférou města a neuvěřitelně necovidovým ŽIVOTEM v každé uličce. Taky tím nejlepším pistáciovým košíčkem baklavy a dobrotou jménem salep, kterou jsem vypila tak rychle, jako v dětství hrnek kakaa. Projížďka na lodi, kdy jsem chvíli jen seděla a na tváři měla spokojený úsměv od ucha k uchu, byla nejlépe stráveným časem v této metropoli při jejím prvním průzkumu. Ubytováním, kde jsem si uvědomila, jak je úžasný umět namotivovat svoje lidi, svůj tým a jak když to někdo umí - dějí se zázraky. Protože práce každého jednotlivého člověka v hotelu, kde jsem byla dvě noci, pro mě zázrak opravdu byl.
Pláž v Kemeru, kde nejen vlezete do moře, ale zažijete tam ten nejkrásnější relax u mořských vln, jaký si jen dovedu představit, tu bych zařadila do každého riviérové itineráře.
No a samozřejmě liduprázdné Pamukkale, absolutní strop tripu, kde jsem si sama mohla ťapkat po travertinových svazích a uvědomovat si staré známé “děkuji!” Vnímat kontrast dvou dnů, dvou různých obloh - slunečné i mrazivě černé a uvědomovat si, že oboje má svoje kouzlo a obě k sobě prostě patří. Stejně jako dobro a zlo, stejně jako černá a bílá, stejně jako nedobré víno a Sprite (turecká Pálava). Život totiž není jen o dokonalých dnech a chvílích, a o tom mě tahle cesta přesvědčila nejvíc. O tom, že můžete píchnout kolo v nejhorší možnou chvíli na nejhorším možném místě nebo nenastartovat, když potřebujete, ale pokud dokážete na tváři vydolovat i tak úsměv a situaci s klidem (protože nic jiného vám stejně nepomůže) zvládnout, máte nejen vyhráno, ale také recept na “všechno bohatství světa”: Neposrat se ani v těch nejhorších chvílích a jít stále vpřed. Klidně i 350 km v průměru 120 km rychlostí na rezervě s dojezdovou rychlostí 80 km!
...a ještě líp - klidně si někdy na té cestě životem přesednout z lovcostu do business třídy, protože i když je to adrenalin, stojí to sakra za to!
Kousek Asie, kousek Evropy, prostě směs koření, která vás dostane a v téhle covidové době přinese do života opět závan exotiky.. Baklava, Salep, nádherné pláže s mořem, do kterého se dá i v zimě vlézt a přitom se z něj dívat na se zasněžené vrcholky hor. Istanbul, orient na dlani. Kemer, Side, Antalya - riviéra jaksepatří. No a hlavně liduprázdné Pamukkale, kde jste jediným člověkem na bílém travertinovém svahu. Prostě Turecko, moje nová láska.
PROČ TURECKO?
V Turecku jsem byla jednou, a to asi pět let zpátky. Světe div se - na poznávacím zájezdě s CK! Koupila jsem tenkrát za neuvěřitelnou cenu Turecko na 7 nocí, kde byla v ceně jak zpáteční letenka z Prahy, služby průvodce po celý týden, tak i ubytování ve čtyřhvězdičkových hotelech se snídaní. V ceně byl i autobus, který nás vozil po celém tureckém vnitrozemí. A cena? 3900 Kč na osobu sakumprásk. Tato akce byla určena seniorům 50+.. Jak jsem později zjistila - pro tuto skupinu osob turecká vláda pobyty dotuje.
Důvod je jasný, průvodci cestovních agentur s nimi objíždí všechny místní prodejce a výrobce a snaží se jim prodat co nejvíce místního zboží. I naše výprava tedy navštívila keramickou dílnu, výrobu koberců, výrobu parfémů, výrobu kožedělných výrobků..
Každopádně do nákupu nás mladší (a bylo nás celkem pět z celého zájezdu) nikdo nenutil - bylo jasné, že to bereme pouze jako exkurzi, nikoliv jako nákupní možnost. Díky tomu jsme si tuhle cestu o to víc užili.
Zájezdy byly tehdy možné dva. Jeden mířil do Kappadokie a druhý do Pamukkale. Já zvolila cestu do Kappadokie, která je bezesporu hlavním klenotem Turecka. Už tenkrát jsem ale věděla, že v téhle zemi nejsem naposledy. Pamukkale totiž musím vidět také. No a teď uzrál ten správný čas!
COVID SITUACE - OPATŘENÍ V TURECKU
Před odletem do Turecka je nutný PCR negativní test ne starší 72 hodin. Ten ukazujete při boardingu ve Vídni a bez něj vás na palubu nepustí. Dále jej již nikde v Turecku (ani po příletu, ani při vnitrostátních přeletech) nepotřebujete.
Místní obyvatelé musí mít tzv. HES kód, který je možné získat jen přes tureckou SIM. Já si neplánovala pořídit ani SIM, ani data, tudíž ani HES. HES kód je s pohledu turisty nutný jen při přesunech veřejnou dopravou (bez kódu nenastoupíte do žádného dopravního prostředku, ke kterému vede turniket - tramvaj, vlak, metro). Nicméně pokud plánujete využívat vnitrostátní lety, půjčení auta a taxi, dokonce i autobus z letiště v Istanbulu do centra, HES kód opravdu nepotřebujete. Ani při ubytování, jak je mnohde zmíněné.
V Turecku je povinnost nosit roušku všude, a to pod pokutou 3000 TRY (ostatně krom Zanzibaru kde na světě ne, že?). Nosí ji tak 80 % lidí, ale číslo se rapidně snižuje všude tam, kde jste s někým dále mimo veřejné prostory. Hotely, pláže, parky.. Zde se rouška okamžitě odkládá, a to jak ze strany cizinců, tak i místních. Jakmile uděláte pár kroků z rušné cesty někam do parku, tak zde sedí na travnaté ploše klidně i stovka lidí bez roušek jako za starých dobrých časů na vydařeném letním festivalu.
Edukativní polepy prostor (hotely,restaurace, letiště, MHD..) - v maximálním levelu. Piktogramy Covid nechybí v žádné výloze, na žádných vstupních dveřích, na podlahách, na stolcích... 11 přikázání zde nahradilo 14 přikázání covidových - tuto info ceduli najdete na každém kroku.
Dezinfekce povrchů je zde tak automatická, jako zkasírování zákazníka po nákupu.
Jednorázové obaly v hotelových restauracích atakuji absurdní úroveň. Každý příbor v papírovém pytlíku, vše jednorázové. Co mě ale velice mile překvapilo - minimum plastů a igelitů, vše v papírových obalech.
V obchodech je v sobotu a v neděli zákaz prodeje alkoholu!! Nevím, zda to souvisí s Covidem nebo je to tady normál, každopádně to považuji za důležitou informací. Pokud to nevyřešíte hotelem v režimu all inclusive, alkohol si včas nekupte i na víkend.
Místní mají celý víkend, tedy So a Ne, zákaz vycházení. Tento zákaz ale neplatí pro turisty. V reálu to probíhá třeba tak, že na silnicích policejní kontroly zastavuji každé auto. Mistni musí prokázat nejen svou totožnost, ale i důvod své cesty. Jakmile zastaví vás a vy ukážete pas, okamžitě vám popřejí hezký den a nechají vás jet dál.
Památky jsou v Turecku víceméně otevřené, ale obvykle je zkrácená otevírací doba. Např. Pamukkale mělo podle webu otevírací dobu 10 - 20 h, ve skutečnosti zavírali v 17.
Celková nálada napříč Tureckem naprosto pohodová. Například na loďce v Istanbulu naznačíte, že nechcete poklidit prázdný kelímek od čaje před vámi a obsluha se okamžitě usměje a nechá vás dále rozjímat nad prázdným kelímkem. Bez roušky.
BRNO - VÍDEŇ - ISTANBUL ANTALYA
Cesta začíná usednutím do vlaku Brno - Vídeň. Musím říct, že propašovat se z lovcostu do business třídy byl majstrštyk hned v úvodu! A ještě schválen palubním personálem. Právě díky tomu bude tato jízda vlakem pro mě už navždy nezapomenutelným zážitkem, který se mi pokaždé se slovem vlak vybaví. Byl to prostě velkolepý start velkolepého tripu!
Na nádraží ve Vídni přeskočím do vlaku směr letiště, kde za necelých 20 minut vkračuji do místního letištního Sparu.
Svoje oblíbené odletové/příletové Prosecco nacházím za ještě oblíbenější (nezměněnou) cenu 2,9 EUR ve svém regálu. Vím totiž moc dobře, že v salonku panuje Covid, resp. restrikce s ním spojené, a tohle je poslední možnost, jak si užít letištní bublinky.
Salonek samozřejmě proběhl a “nezklamal”. Resp. zklamal přesně jak jsem předvídala. Papírová taška s banánem, půlkou toustu s tvarohem a listem zelí, fruko a sušenka - to je současný salonek letiště Vídeň.
Negativní PCR test, který při nákupu letenek potřeba do Turecka nebyl, ale v den odletu již ano, ukazuji za celou dobu jen jednou, a to opravdu povrchnímu pohledu paní u přepážky, která mi oproti pasu tiskne mou letenku. Toť vše. Nejhůře utracených 1 500 Kč této cesty.
Let do Istanbulu uběhl v klidu a docela rychle. Netušila jsem, kolik času nechat na přestup k vnitrostátnímu přeletu do Antalye. Až teď mohu říct, že hodinka bohatě stačí. Já si nechala 3 hodiny, aby byla rezerva, takže si čas krátím v istanbulském salonku. Jídla je tu mrak, vše poctivě jednorázově zabalené, ale alkoholu ani kapka. Začínám si myslet, že už je Covid i v Turecku…
Letiště Istanbul: je v provozu od dubna roku 2019 a byl sem přesunut kompletní provoz původního letištěm. Letiště aspiruje na největší letiště světa a nachází se asi 50 km od centra města.
Letiště Istanbul atmosféra? Jakoby Covid neexistoval. Milion lidí, šrumec, mumraj. Odbavení proběhlo fofrem, kosmetiku ani notebook jsem při skeneru z batohu nevytáhla - nikdo to ani nevyžadoval. Na letišti v Istanbulu je u mezinárodních odletů wifi point, kde po předložení pasu a letenky dostanete pin kód, díky kterému máte rovných 30 minut wifi gratis. Pokud budete čekat u gatu, najděte si kavárnu s logem wifi a pokud si tam zakoupíte alespoň kávu, získáte od obsluhy heslo k wifi také. Salonek nabízí slušný sortiment jídla, hodně místních dobrot, kávu, čaj, nealko, ovocné saláty, zeleninové saláty, těstovinové saláty, dezerty ... ale alkohol nula. Takže prašť jak uhoď.
V současnosti nejrychlejší dopravu do centra zajišťují autobusy společnosti HavaIst. Z letiště je v provozu 5 linek do celého Istanbulu, z nichž nejžádanější je logicky spoj na centrální náměstí Taksim. Přes den odjíždí každých 15 minu. Celá cesta do centra zabere zhruba 90 minut v závislosti na provozu. Jízdenka na náměstí Taksim (i do ostatních destinací v rámci centra) stojí 18 TRY a koupíte ji přímo v autobuse. Nepotřebujete HES kód.
Existuje zde "Istanbulkart", tedy kartička na MHD v Istanbulu. Tu koupíte za 10 TRY ve stánku nebo automatu v příletové hale nebo na autobusové zastávce, lze platit kartou i hotovostí. Na kartičku si dobijete libovolný obnos peněz a můžete ji dále využívat v metru, autobusech i tramvajích MHD a na přívozech. Tuto kartu jsem ale nevyužívala.
Přelet Istanbul - Antalya mám s místní nízkonákladovkou Paegasus. Let je prakticky plný, cesta hodinová a přistání přesně na čas. Za mě velká poklona této společnosti.
Na letišti čekám na zamluvené auto asi 30 minut. Pozor pro všechny, kteří plánují totéž: jakmile jednou opustíte letištní halu, už se zpět do letištní haly (bez letenky, a to ani v lehkém tureckém deštíku) nedostanete. Pán z autopůjčovny vzdálené pár km od letiště přijíždí s asi půlhodinovým zpožděním, které si krátím neúspěšným krmením místních koček. Toustík a sýr z vídeňského salonku jim ale není dost dobrej.
Letiště Antalya: je nejdůležitějším vzdušným přístavem na tureckém pobřeží Středozemního moře. Leží asi 8 km od Antalye, 40 km od Kemeru a 110 km od Alanye. V provozu jsou dva mezinárodní terminály a jeden vnitrostátní, které svou největší špičku prožívají během léta.
Z letiště do centra se dostanete autobusy i tramvají, dejte však pozor, že tramvaj staví pouze u terminálu 1 a k 1 km vzdálenému terminálu 2 nezajíždí. Bez HES kódu se nyní do tramvaje nedostanete.
Autobus 600 spojuje oba terminály s centrem města a autobusovým nádražím Otogar, kde již přestoupíte na libovolný spoj v regionu – více informací na webu antalyaulasim.com.tr. Autobus 800 spojuje oba terminály s čtvrtí Lara a prakticky celým městským pobřežím.
Taxi z letiště do centra nebo k pobřeží Lara vyjde na 80 TRY.
Přesun k autopůjčovně AYK Car Rental je rychlý a ten červenej Fiat, kterej mě tam zavezl, už mi za cenu 70 EUR/5 dní zůstává. Nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě.
DOPRAVA V TURECKU
První část cesty byl road trip. Zapůjčení auta po příletu do Antalye a 5 dní na cestě. Půjčení auta na 5 dní je za 70 EUR, nafta stojí v Turecku 21 Kč/l, placené úseky jsem na své trase neměla.
Po přeletu do Istanbulu dva dny na toto město s využitím hlavně vlastních noh a jedné plavby po Bosporu. Mimochodem jedno z nejčastějších aut v Istanbulu je naše česká škodovka.
Po přesunu na odpočinkovou část cesty zpátky na riviéru už jen resort, moře a pláž - tedy bez využití dopravy.
No a pak už cca 30 minut jízdy noční Antalyou na hotel, kde ještě poslední hodinu mohu čerpat služby all inclusive…
...a že čerpám!!
Sealife Family Resort Hotel
Místní Mojito i víno se Spritem (čti turecká Pálava) sice není žádná sláva, ale po dnešku - díky za to! Hotel je docela plný (na Covid), ale hlavně místních.
UBYTOVÁNÍ V TURECKU
Ubytování vybírám až s check inem letenky, tedy dva dny před odletem. I když - i to je dnes risk! K ubytování v Turecku jedna dost důležitá věc: zamluvte si jej na celou dobu pobytu na bookingu dopředu!!! Booking totiž v Turecku neexistuje. Myšleno celá tato platforma. Když zde najedete do této aplikace, nefunguje. Pro mě docela šok. Řešitelné to v případě, že máte ubytko jen na první noc, je. Vybíráte přes Agodu, tripadvisora aj. Ale pro autisty, co milují přehlednost bookingu - blbý. Ještě doplním - z domu si ubytování přes booking vyberete a objednáte - to funguje. Jen ne na místě.
Pojedete-li riviéru, doporučuji “nešetřit” a vybrat si hotel s režimem all inclusive. Je to totiž ve výsledku ta nejlevnější varianta ubytování. Garantuji vám, že pak už neutratíte za jídlo a pití ani korunu. No a s ohledem na cenu vína a alkoholu je to nakonec opravdu nejlevnější cesta.
Pokud budete v Istanbulu noc nebo dvě, pak taky nešetřete a vyberte ubytování v centru, co nejblíže mešit. Já si vybrala hotel na úžasném místě. Pořádek a vybavení 1A a vůbec - tak úžasný přístup k hostům jsem ještě v životě nezažila!! Uvítání s welcome drinkem, upgrade do nejlepšího pokoje za cenu bazálního, láhev vína na pokoj coby pozornost podniku nebo dárečky při check outu..prostě sen. K tomu také neustále usmívající se a ochotný personál, který vás kolem sebe nenechá projít aniž by se nezeptal, zda je vše v pořádku. Snídaně naprostý luxus a vyhlídka ze střechy na Hagia Sofia - dokonalost!
ANTALYA - PAMUKKALE
Dolehla na mě cestovní únava, tak se rozhodnu půlden věnovat pláži, kterou mám přes silnici “před barákem”. Sluníčko svítí, a i když místní chodí v péřovkách, pro mě je to pocitově na tílko a kraťasy. Vyhlídka z pláže na zasněžené vrcholky hor je něco, na co budu dlouho vzpomínat.
Protože je skoro poledne, stihnu ještě v hotelu oběd a pak už vyrážím směr Pamukkale. Čeká mě 250 km, tedy asi 3 a půl hodiny za volantem. Tato cesta je tou nejhezčí, kterou jsem jela. To, jak se najednou ze slunečné skoro letní riviéry vynořují blíž a blíž zasněžené vrcholky hor, to je fat zážitek. Nejvíc si to užívám, když tankuju, ale i během cesty fotím a fotím. Když jsem cestu začínala, venku bylo 16 stupňů. V horách na benzínce je 1 stupeň. V autě to člověk nevnímá, protože je nádherný slunečný den, ale na té benzínce jsem málem zmrzla. V kraťasech :)
Do Pamukkale přijíždím před 17 hodinou, tedy v tu nejhezčí denní dobu. Tehdy, kdy to nejhezčí sluníčko dopadá na všechnu krásu kolem. Zaparkuji auto, zaplatím parkovné a ihned na to se dozvídám od pána, co mě zrovna zkasíroval, že v 17 hodin Pamukkale zavírá. Vtipálek :)
No nevadí, je nádherně, tak se jdu projít všude tam, kam mi to cestičky dovolí. Zasněžené ledové kopce v kontrastu s letní oblohou, všechno zalité teplým odpoledním sluncem, to jsou naprosto fascinující scenérie. Procházím kolem jezírka s kačenami, po zelené trávě s potůčky a užívám si odpolední skoro léto v Pamukkale. Právě tady si sednout na mez do trávy, dát si skleničku (čti PET láhev s přelitým vínem z posledního all inclusive hotelu) a užívat si tuhle báječnou chvíli všemi smysly, to je po zasněžené krajině během cesty sem to nejkrásnější z celého dnešního dne.
Po asi hodině jedu na hotel. I když už se skoro stmívá, pořád je dost brzo. Naštěstí jsem si vzala PC, tak si pouštím stažené filmy. Jako první přichází na řadu Sbohem děcáku od Hanky Třeštíkové, což je drsný časosběr, který jsem viděla už před nějakým rokem a stejně jako tehdy - i nyní tady ve mně vyvolal dost zvláštní pocity. Hlavně myšlenky na to, jak je osud některých lidí ...předurčen. Smutně předurčen. O to víc si uvědomuju, jak úžasný život můžu žít. Cestovat, vidět tolik nádherných míst a věcí, snít s každou další cestou o dalších mnohem odvážnějších místech a přitom vědět, že ...VŠECHNO BUDE. Protože jediný člověk, který mi v tom může zabránit nebo který mi s realizací mých snů může pomoct, jsem jen já sama.
Jelikož na mě padá hlad, dopřeju si zde na hotelu tu nejlepší večeři z celé cesty. V hotelu jsou obsazeny jen dva pokoje, přičemž jeden je můj. Ani tak ale nechybí dokonalý servis a jídlo, které vám na objednávku donesou na podnose až do postele. Ceny lidové.
PAMUKKALE - OILUDENIZ - KEMER
.Probouzím se v Pamukkale a po výborné snídani a checkoutu mířím k parkovišti této “památky”. Je víkend, a to v době Covidu znamená v Turecku jediné - krom turistů nikdo nesmí opustit domov. Projíždím vylidněným “městečkem”, které je vlastně neuvěřitelnou vesnicí se vším, co ke slovu vesnice patří. Kůlny, statky, harampádí, slepice, králíci, psi a kočky…. Mezitím asi 4 hotely a pak silnice, u níž je parkoviště k jezírkům. Díky této atrakci povýšila naprostá díra na místo, kam se každej turista jede podívat. Nicméně myslím, že déle než noc zde nikdo netráví. Vlastně ani to ne, většinou se sem podnikají jednodenní výlety a je docela dobře možný, že kdyby včera po 17 hodině měli ještě otevřeno, ještě bych se pak i já posunula k pobřeží. Nicméně osud tomu chtěl jinak a Covid zkrátil provozní dobu z 20 hodin na 17. No a já až dnes zjišťuji, že přesně takhle to mělo být! Zatímco včera bylo nebe s tyrkysovou oblohou a sluníčkem, které mělo sílu léta, dnes je zataženo a pod mrakem. Nejen pod mrakem - pod skoro apokalyptickým černým mrakem, který budí strach a respekt. Právě pod takto černou oblohou parkuji a kráčím v doprovodu smečky toulavých, ale velmi přátelských, psů ke vstupu do areálu. Je 10 hodin, právě otvírají a já jsem zde úplně samotná. Jedna jediná v celém Pamukkale. Teda plus ta smečka psů a strážci parku. Neuvěřitelný zážitek!
V dobách dávno minulých (necovidových) jedna z největších turistických atrakcí, nyní místo, kde si napříč sněhově bílým travertinovým svahem chodíte naprosto sami. Jste tu jen vy, pár strážců tohoto pokladu, kačenky na jezeře a smečka místních psů, kteří vás ochotně a zcela přátelsky až ke vstupu na travertinový povrch doprovodí.
Za 230 Kč (vstupné) se touhle bílou nádherou můžete kochat jak pohledem ze všech stran a úhlů, tak i vlastníma bosýma nohama (to je nutnost před vstupem na travertin). Pokud si ale dopředu pročtete pár informací (třeba tuto😉), zjistíte, že se chůzi po opravdu studené a mokré zemi můžete vyhnout: díky jednorázovým hotelovým papučím. Ty vám (stejně jako ponožky, které ale ihned promočíte) strážci bez problémů dovolí mít na nohou po celou dobu. Doporučuji vzít si dvoje, abyste si je po nějaké době, kdy i ty první papuče promoknou, mohli přezout.
Rozloha tohoto svahu (česky překládaného jako bavlněný hrad) je 2700 m na šířku a 160 m na výšku. Pamukkale je oblast tektonického zlomu, kde na povrch vytékají minerální prameny. Tato minerální voda stéká po skále a vznikají usazeniny označované jako travertin. No a přesně takto vzniklo v průběhu mnoha tisíc let tohle působivé panorama - terasy, kaskády a jezírka, která vám svou prostou čistou sněhově bílou krásou berou dech.
O to víc, pokud se vám podaří zažít toto místo v nádherném slunečném počasí, kdy je nebe bez jediného mráčku a obloha modrá a následující den při zdánlivě strašidelné zatažené obloze. Osobně považuji právě zataženou oblohu jako ten nejkrásnější pohled. Právě zde je ten kontrast bílého travertinu s tyrkysovou vodou a černé oblohy nad tím vším něco jako nebe a peklo.
Tyto terasy jsou na Seznamu světového dědictví UNESCO, a to společně s vykopávkami Hieralipole. To je zřícenina starého římského města, jehož součástí je velký amfiteátr a nekropole. I sem se v rámci vstupného můžete podívat. Právě Pamukkale bylo pro obyvatele tehdejšího města jejich "welneskem". Měli to vymyšlené dokonale!
Vápencová hornina travertin se nachází i v České republice - v okolí Berouna, v Cikánském dolíku na Slánsku aj., ale ne v takovéto úžasné podobě. Podobné útvary jako v Pamukkale jsou vidět v Yellowstonském národním parku v USA nebo v Maďarsku.
Vylezu z areálu na opačné straně, než mám auto. Mají to chytře udělaný - myslím, že totéž se stane každému. Protože mě tlačí čas, beru k autu taxi. I to zřejmě musí udělat každý další návštěvník.. Každopádně nevadí, za stovku mi ušetří minimálně hodinu, možná i hodinu a půl chůze. A čas jsou peníze, že. Nasedám do svého fiata a vyrážím na cestu k pobřeží.
První část cesty je k Ölüdeniz pláži, což je údajně jedna z nejkrásnějších pláží světa. Je jasné, že tento bod v mém itineráři chybět nesmí. Čeká mě 210 km v horách. Jedu to asi 4 hodiny, protože počasí naprosto odvrátilo svoji slunečnou tvář a po pár kilometrech už jsem jela jen v mlze, kterou znám od Rákosníčkova rybníka. Mlhu po chvíli spestřil liják tak silný, že mi nestačily stěrače a aby toho nebylo málo, ještě se trasa změnila v nekonečné serpentiny a stoupání a klesání v nich. Zastavit na benzince a vyběhnout z auta na WC - to byly dvě minuty, kdy jsem byla úplně durch mokrá. Počasí, že by psa nevyhnal. No a že je liják, mlha a serpentiny v horách posledním místem, kde chcete zažít svůj první defekt půjčeného vozu, to asi není potřeba zmiňovat…
Chtěla bych říct, že to byla zasloužená odměna, ale lhala bych :) Celý dojem kazilo v létě bez Covidu zřejmě krásné letovisko, nyní vybydlená hrůza bez lidí, která vypadala jak z dílny Alfreda Hitchcocka. Ještě pár ptáků a je vymalováno.
I tak přejedu až k pláži a vylezu z auta. Nebe je pořád temné a opar mlhy také skrývá krásu tohoto pobřeží. Nicméně tyrkysová barva moře bere dech a nádherná pláž taktéž. Vlastně i věřím, že je tato pláž za ideálních podmínek topovka. Chvíli si to zde užívám, ale pak díky ztrátě času opět usedám za volant a hrnu dále. Dnešní cíl je Kemer a ten je odtud ještě další 250 km /3,5h jízdy daleko. Prostě - den jak vymalovanej!
Přesun do Kemeru je fascinující, protože na silnici je zničehonic několik čísel zmrzlého sněhu. Navíc chumelí, viditelnost opět na nule a ještě děsný vichr. Tohle je sakra zkouška řidičského umu!! Po cestě mě v městech zastavuje občas policejní kontrola, která zjišťuje, zda místní vyjíždějí o víkendu z domu opravdu jen v naléhavých případech. Kontrol je hodně, všude ale stačí vytáhnout pas a hned vás - turistu - pouštějí pokračovat v cestě. Trochu nefér no.
Do Kemeru dojíždím se setměním a hned mířím do hotelu, kde budu dva dny. Zítra hlásí slunečno, tak plánuji relax u moře. Je to dost ujetá představa, když o 30 km dál leží na silnici 20 cm sněhu, mrzne a chumelí… No norskej radar ale mluví jasně - 17 stupňů a slunečno, takže mu věřím.
Tenhle hotel je TOP, je tu kopa úžasnejch kočiček, které si chodí, kde chtějí. Můžete si je vzít u večerní skleničky na klín a zavzpomínat na kocourky doma.
Tenhle den byl náročnej, ale o to víc odžitej full.
KEMER
Norskej radar nelhal - den jak z katalogu Čedoku hned od probuzení. Dnešek zkrátím - Kemer je boží místo na relax! Moře nádherný, pláž oblázková, ale k pozadí hor všude kolem se hodí. Nejvyhlášenější pláž této lokality je Měsíční pláž (Moonlight beach) - lidí minimum a sklenička Mojita/vína na pláži zaručuje nejlepší relax!
Jakmile vystoupe sluníčko kolmo nad vás, dá se i teď vlézt do moře bez pocitu nějakého mrznutí. Úplně v pohodě. Sama jsem z toho v šoku a když si ve vlnách v plavkách vzpomenu na sněhovej včerejšek o pár desítek kilometrů dál, přijde mi to jako Matrix. Tenhle den byl prostě dar!
KEMER
V této oblasti je toho k vidění a zažití opravdu dost. Například akvapark DoluSu, jeden z nejextrémnějších vodních parků v Turecku. Je zde řada atrakcí (především extrémní vodní skluzavky), bazény, ale také delfinárium.
V těsné blízkosti Kemeru se uprostřed lesů k nebi tyčí dva skalnaté útvary, které jsou odedávna spojeny a jsou cílem pro lezce. Turecký název Ikiz Kayalar znamená „Dvojitá hora“.
V okolí Kemeru se navíc rozkládá pohoří Taurus s vrcholem Tahtalı Dağı (2 366 m n. m.). K pohoří přiléhá Národní park Olympos Beydagları, ve kterém se nachází nejen starověké město Olympos, krásná příroda, ale hlavně přírodní plameny, které stoupají přímo ze země v horách Ulupinar, a to díky vývěru zemního plynu. Turci je nazývají Yanartas, obecně jsou však známy jako Chiméra, čímž odkazují k řecké mytologii.
V okolí Kemeru jsou i jeskyně, antické památky a řada dalšího. Jinými slovy - ideální místo klidně i pro týdenní rodinnou dovolenou.
KEMER - SIDE - ANTALYA - ISTANBUL
Budím se docela brzo, protože dnes toho je v plánu zase víc. Po snídani se odubytuji a sedám opět do auta. Lehce mě znervózňuje text na displeji, který hlásí něco o 140 km a motoru. No turecky neumím, taky si vybavuji instruktáž u půjčovny, kdy mi kluk nad jednou svítící červenou kontrolkou řekl, že je to ok, ať se tím neznepokojuju, takže ignoruji i toto a jedu.
Dnešní cíl je město Side a pak už přesun k půjčovně, vrácení auta, přesun na letiště a v 18 přelet do Istanbulu. Není toho málo, do Side jsou to dvě hodiny/120 km jízdy. Samozřejmě není počítáno s přepočtem na jízdu na rezervě (80 km/h)..
Cesta je pohodová, dokonce i přes Antalyu projíždím celkem v pohodě. V Side parkuji zdarma kousek od historického centra, propočítávám zbývající čas a na město a akorát přesun k letišti si dávám 2 hodinky.
Město je to nádherný, o tom žádná. Milion památek všude kolem cesty k přístavu. Opravdu asi platí, že je v Turecku víc antických památek jak v Římě. Minimálně tady v Side stopro!
Kochám se, fotím kde co a pomalu procházím centrem až k přístavu.
Hned u vstupu do historické části je monumentální fontána - nymphaeum. Jedná se o lidmi uměle poupravenou jeskyni, která byla přirozeně zásobována vodou. Zároveň jde o jednu z ukázek tehdejšího vodo hospodaření.
Hlavní lákadlo města je římský amfiteátr z období 2. století, který je zajímavý tím, že jeho hlediště nebylo vyhloubeno do svahu, ale bylo vystaveno do výšky z kamene. Nejhezčím místem jsou pro mě ruiny Apollónova chrámu, o kterém se říká, že se zde setkávali Antonius a Kleopatra. Chrám byl Antoniovým důkazem jeho velké lásky ke Kleopatře.. Krásnější místo si na stavbu chrámu lásky vybrat nemohl! Je to na tom břehu moře fakt nádhera nádher!
Přístav s majákem je opravdu krásný. Tyrkysové moře a barevné rybářské loďky dělají dokonale romantickou atmosféru. Dám si zde kebab a čaj, a to u stánku s nádherným psem Johnym. Husky tady v teplém Turecku vypadá ...zvláštně. Sotva dojím, už mě pán prosí, zda bych se nezvedla od stolku - mají zákaz podávat jídlo jinak než sebou. To jsem nevěděla a i on mě nechal v klidu najíst. Aby ne - venku u stolu, kde jediní dva lidé jsme já a on. Zvláštní doba toto...
Je akorát čas vyrazit k autu a vyjet - ať stihnu let.
Přicházím k autu, sednu, otočím klíčkem a ...NIC. V nejlepší dobu! Informace na displeji mluvi o AdBlue a v překladači mi skáče něco o spojce...Tohle sama nevyřeším. Zajdu za taxikáři opodál a ti překládají informaci ihned. Musím cosi dolít do nádrže. A to cosi prý koupím na benzínce. Zavezou mě tam, nakoupím zmíněné “AdBlue” a jedeme zpět k autu. Poradí mi, kam to nalít a opravdu - jen co to doplním, startuji. Bylo to asi 40 minut, takže ...FOFR!
V půjčovně jsem asi za hodinu, za tekutinu dostávám 50 TRY, což je přesně to, co opět dávám majiteli za prasklou pneu. Super, čekala jsem to mnohem horší! Ví, že spěchám, tak fofruje taky a během chvilky sedíme v autě směr letiště. Už vím, že stíhám.
Odbavení je během chvilky a já nasedám na palubu Paegasusu směr Istanbul. Let je opět skoro plnej.
Po hodině letu Istanbul!
Z letiště se vymotám celkem rychle a před halou staví autobus, který jede do centra na náměstí Taksim. Platit se dá v autobuse a není třeba HES kód. Cesta trvá hodinu a půl..
Do hotelu přijíždím taxikem z náměstí, je skoro půlnoc.
Nicméně i tak mě čeká úžasné přivítání s welcome drinkem a upgradem pokoje na nejlepší možný. A to opravdu potěší!
Ráno se probouzím s pohledem z balkonu na Hagia Sofia. Nádhera!! Vyjedu výtahem na střešní terasu, kde se podává snídaně a ještě víc žasnu nad tou krásou. Snídaně 1A! No a po snídani hurá na město. Ostatně musím stihnout co nejvíc, na toto město mám jen jeden celý den.
Město luxusní baklavy, nejlepšího salepu, knihkupectví na každém kroku (sakra, tady mi měl nějakej místní Albatros vydat knížku!! :D ) a hlavně na Covidovou dobu neuvěřitelného života! Právě zde mám po celou dobu pocit, že svět je zase v pořádku. Jako kdysi..
Samotné město je rozděleno průlivem Bospor na asijskou a evropskou část. Jeho největší výhodou je fakt, že jeho turisticky nejzajímavější místa leží na relativně malé ploše. Islámská Arabská architektura a kultura jsou zde opravdu na každém kroku, zejména pak turecké mešity. Mezi nejznámější istanbulské památky patří Hagia Sofia, Modrá mešita, Tulipánová mešita, Sulejmanova mešita, palác Topkapi, palác Dolmabahance, Konstantinův sloup, Jerebatanské cisterny, Velký bazar, Hippodrom, věž Galata a Valentův akvadukt. Neviděla jsem ani třetinu, i tak toto město řadím svojí atmosférou s puncem exotiky vedle Marakeše k těm, které by měl člověk určitě vidět a zažít. A ne jen jednou!
Na evropské straně je nejznámější čtvrť Sultanahmet s výraznou Modrou mešitou, chrámem Hagia Sofia (čeky „chrám Boží moudrosti“) nebo ze země nenápadnou Yerebatan Sarnıcı - bazilikovou cisternou. Tato podzemní vodní nádrž na vodu byla vybudována v 6. století s cílem zásobovat pitnou vodou nedaleký císařský palác. Pojme přes 80 tisíc kubických metrů vody. Bohužel byla v době mojí cesty zavřená…
Hagia Sofia, původně křesťanský chrám a jedna z nejznámějších sakrálních staveb světa, DNES MEŠITA.. Chrám vyrostl na místě, kde původně stály dva kostely. Obě stavby se staly sídlem ortodoxního patriarchátu až do dobytí Konstantinopole osmanskými Turky v 15. století. Příchod Turků znamenal konec Byzantské říše a také přestavbu obou dvou kostelů na mešitu. Ta byla dodatečně opatřena čtyřmi minarety. Zajímavostí zůstává, že Hagia Sofia se stala vůbec první mešitou v Turecku. Podle jejího vzoru začaly být po celé Osmanské říši stavěny další podobné chrámy.
Mohutnou hlavní kupoli podpírají čtyři pilíře. Každý z těchto pilířů je 18 metrů vysoký a 7,5 metru široký. Spodní patro muzea představuje hlavní prostor, vrchní patro je vyhrazeno pouze ženám. Stěny chrámu jsou pokryty šesti druhy mramorových desek a ty jsou pevně ukotveny bronzovými sponami. Neméně zajímavá je také samotná podlaha chrámu, kterou zdobí ornamentální mozaiky z mramoru. Stěny i klenby jsou pak pokryty mozaikami andělů a světců.
Vstup do Hagia Sofia je zdarma, nutnost je mít zakryté vlasy, ramena a minimálně kolena (stačí hodit na hlavu mikinu) a samozřejmě zout si boty.
Modrá mešita (oficiální název Modré mešity je Sultan Ahmet Camii dle svého zakladatele sultána Ahmeda) je ve čtvri Sultanahmet, kde se většina turistů pohybuje při objevování istanbulských hlavních pamětihodností. Jedná se o nejvýznamnější mešitu v Istanbulu. Je nejen obrovská, ale má šest minaretů, což je největší možný počet minaretů ze všech mešit. Stěny interiéru mešity jsou zabarveny do modra, odtud její název. Sultán Ahmed se domníval, že všudypřítomná modrá barva pomůže věřícím při jejich obracení se k Bohu. Kachle pocházejí z Izniku a je pro ně typické, že jsou zdobeny motivy lilií, karafiátů, tulipánů a růží. Těchto unikátních kachlí je zde dvacet tisíc a jsou stále jasné a zářivé. Motivy jsou vždy rostlinné či abstraktní, islám zakazuje zobrazovat postavy. Stavba je podepřena čtyřmi pilíři, tzv. sloními nohami. Když zvednete uprostřed hlavu, uvidíte, že kopule mešity tvoří čtyřlístek, i rohy jsou zdobeny polokopulemi a na třech stranách je interiér ozdoben balkonem. Nasvícení interiéru zajišťuje nespočet malých prosklených okének a také lustr zavěšený na obrovském řetězu ze stropu.
I sem je vstup zdarma, a to za stejných zahalených a zutých podmínek jako do Hagia Sofia.
Galatský most překlenuje ústí Zlatého rohu. Horní patro slouží primárně pro transport, spodní je tvořenou promenádou lemovanou obchody a restauracemi.
Grand Bazaar je jedno z největších světových krytých tržišť. Je zde více než 58 krytých pasáží a přes 1200 obchodů. Denně ho (není-li zrovna Covid) navštíví okolo 250 až 400 000 turistů. Tržnice se rozprostírá na ploše 45 hektarů a zaměstnává se zde asi 20 tisíc osob.
Pokud chcete okusit atmosféru trhů, ale preferujete klidnější tempo, zkuste Sahaflar Carsisi (doslova „knižní trh“), kde se krom široké nabídky knih z celého světa, místo davů turistů, potkáte hlavně s místními.
No a tím vůbec nejlepším z celého dne je pro mě projížďka lodí po Bosporu, kde si všechny krásy asijské i evropské strany Istanbulu vychutnáte s racky nad hlavou a vodní plochou pod vámi, kterou čeří vaše loď. Hodina plavby za 260 Kč. Právě tady si dejte třeba místní čaj a nebo nakrmte zbylým pečivem racky. Zážitek nad zážitky.
No a tím úplně nejlepším zakončením dne je procházka nočním centrem a večeře v podobě kebabu v místní restauraci. Pěkně u stolu jako člověk, s čerstvě vymačkaným pomerančovým džusem (potají řízlým vodkou). Večeře, kterou si vychutnáte do posledního sousta, i když už praskáte ve švech a čas, který uteče jako voda, i když byl poměrně dlouhý. Sedíte na té zahrádce, kocháte se pohledem na noční Istanbul a uvědomujete si, že přesně tahle chvíle bude ta, na kterou si už vždycky při vzpomínce na tuto metropoli vzpomenete jako první.
ISTANBUL - ANTALYA LARA
Ráno budíček, fofr snídaně, přesun na letiště a tam rozhodnutí.
Místo odletu domů letím zpátky na jih! V den mého odletu totiž norský radar předpovídá na následujících 5 dní jasnou oblohu s teplotami 20 stupňů, což v českém překladu znamená tropické léto, zatímco doma panuje pravá ladovská zima. A nejen ta! S ohledem na covidovou situaci v ČR a s tím související fakt, že další cesta je ve hvězdách, měním internacional departures na domestic departures, kupuji u Paegasus přelet z Istanbulu zpátky na tureckou riviéru a měním příběh. Poprvé bez zpáteční letenky domů. To si ještě rozmyslím - podle počasí a barvy mé kůže :)
Místo ve 12 hodin směr Vídeň nastupuji tedy do letadla ve 13 hodin, a to směr Antalya. Po hodině letu přistávám a přesunuji se za pomocí ochotného pracovníka místní tramvaje gratis do centra.
Důvodem je to, že se nemůžu bez HES kódu dostat přes turniket tramvaje. On mé marné snažení vidí, vysvětlí, že bez HES to fakt nepůjde a pak řekne, že mám šťastný den. Končí mu totiž směna a do centra jede. Takže mě protáhl turniketem do tramvaje i z ní a ještě mi ukázal historické centrum města. Po asi hodině prohlídky nasedám do taxiku a nechám se svézt k zamluvenému hotelu, ve kterém zde budu následujících 5 dní odpočívat a ladit barvu.
Na tyto dny nemám žádnej itinerář. Neplánuji žádné cestování, jen sluníčko, moře, spánek a dobré jídlo. No a přesně to, co jsem si předsevzala, jsem i dala.
Když pominu toulky po okolí, jediným místem, které jsem za tuto dobu navštívila a které za zmínku stojí, jsou vodopády padající do moře asi 5 km od mého hotelu. Tam i zpět jsem šla pěšky, a to samo byl zážitek.
Scenérie z útesů braly dech a já musela co chvilku zastavovat a fotit. Jinak to prostě nešlo. Navíc je celý útes k Düden vodopádům jeden velký park, kde posedávají místní a užívají krásného slunečného odpoledne. V době pandemie - neuvěřitelná podívaná. Na travnatých plochách, lavičkách nebo jen tak na útesu rodiny, zamilovaní, jednotlivci… Spousta lidí, kteří se usmívají, baští všelijaké dobroty, srkají turecký čaj z termosky a užívají si nádherného dne.
V cíli jsou zmíněné vodopády Düden a jsou rozhodně jedinečným přírodním úkazem, který stojí za vidění. Vstup do areálu není v době Covidu možný.
Jinak je ale zpoplatněn a podle zdrojů: “... je lemován exotickými palmami. Samotná prohlídka pak vede kolem vodního toku a vodopádů po vyznačených stezkách. Na několika místech si lze odpočinout na lavičce a jen tak se pokochat příjemnou atmosférou tohoto malého přírodního zázraku. Vůbec celý komplex je koncipován jako park a botanická zahrada, kde si navíc můžete udělat i piknik za šumění divoké vody. K dispozici jsou i stoly a lavice. Asi nejzajímavějším a nejvíce vzrušujícím zážitkem vedle pozorování a naslouchání neposlušnému prameni je procházka za samotnou kaskádou, která vám poskytne zcela jiný úhel pohledu. Voda se do podhorské krajiny dostává z pohoří Taurus, které formuje antalyjskou krajinu a kde také pramení několik řek a potoků – mezi nimi též jmenovaná řeka Düden. Ta ve stejnojmenném místě spadává ze skály, a to z výšky 15 metrů a v šířce 20 metrů. V průběhu své dlouhé štreky si však silná voda dokázala vytvořit své cestičky také přímo skrz na skrz skalním masivem, a tak několikrát prostupuje do horských hlubin, z nichž opět vystupuje na zemský povrch, aby nakonec mohla pokračovat po zemi ve formě průzračné říčky. Díky bohaté mineralizaci rostou v některých jeskyních, kam se voda dostává, krápníky a vulkanické minerály tvoří i koryto samotné řeky. Z okolních zarostlých kopců se navíc vlévají ještě další menší potůčky a potoky, které také místy utvářejí nejrůznější formy menších vodopádů a vodních spadů.”
Nakonec se proud vody žene až k útesu, z nějž voda nezadržitelně padá do mořských hlubin Středozemního moře ve vší své mohutné síle. To je zážitek, který vám ani Covid nevezme! Právě pohled od mořské hladiny nebo ze skály, z níž proud vody rozráží mořskou hladinu, to je scenerie za všechny peníze! Ještě víc, když je to zalito zapadajícím sluníčkem.
Poslední den mám budíček v 5 hodin ráno. Taxik z hotelu na letiště jede 20 minut a stojí 240 Kč. Odbavení je rychlejší než jsem čekala, takže se ještě připojuji po zakoupení kávy a obdržení PIN kódu ke kavárenské wifi na internet a chvilku surfuji na netu.
Let Antalya - Istanbul je opět pohodová hodina, ovšem pak mám co dělat, abych v Istanbulu za 50 minut stihla přestup z části vnitrostátních odletů v části mezinárodních. Stíhám, ale doporučuji všem dát si času na přestup trochu víc.
Let do Vídně byl spestřen vstykem jedné cestující v době klesání - těsně před tím, než letadlo dosedlo na zem. Křik palubního personálu na paní v šátku, která si podávala trošku předčasně kufřík, dlouho nezapomenu. Stejně jako o pár vteřin později resuscitaci paní o dvě uličky přede mnou. No povedlo se. Aby ne - na křídlech pegasů… Nebyl to ale jediný zázrak na palubě! Taky jsem měla v úplně plném letadle sama pro sebe trojsedadlo :)
Přesun do ČR vlakem bezproblémový, jen ta ladovská zima atakující 10 stupňů pod nulou trochu masakr. Rozdíl teplot 30 stupňů není nic pro mě! Ještě že mají na letišti to Prosecco za 2,9 EUR že.
Turecko je země, na kterou je i 12 dnů málo. Rozhodně se tam vrátím a zkusím pomocí vnitrostátních přeletů podstatně detailnější itinerář. Každému Turecko jen doporučuji, a to i nyní v době Covidu. Protože i když to není Zanzibar nebo Maledivy a i když se tam roušky nosí, přesto si tam od něj opravdu odpočinete.
Tím nejkrásnějším zážitkem této cesty pro mě už navždy bude fakt, že BYLA. Ani po 145 letech (ne mých!!, ale těch mezi nebem a zemí..), jak mi nedávno spočítala flight memory, pro mě není žádný let obyčejný. Každý je Něco Něco, před každým mám lehké spaní bez spánku a velké těšení se na vše přede mnou. S každou další cestou totiž víc a víc vnímám, že cestování není samozřejmost a že každá cesta, kterou podniknu, může být na dlouho poslední. Vzpomínám na jeden den před 11 měsíci. Seděla jsem na pláži v Cahuitě, čekala na repatriační let domů a přitom četla titulky v novinách, že se možná i dva roky nepodíváme za hranice. Vybavuji si naprosto přesně pocity, které mnou tenkrát lomcovaly. Byla to potřeba vrátit se z neklidných vln Karibiku zase domů - tam, kde vždycky bylo moje T, tedy TO, proč se domů vždycky vracím (táta, Ten Miki, To moje), ale současně jsem měla chuť na palubu nenasednout. Utéct před nemožností cestovat, pro mě - nemožností opravdu žít. Odehrávala se ve mně Sophiina volba a já si při nástupu do letadla směr Halifax - Rejkjavik - Praha opravdu nebyla jistá, jestli jsem zvolila správně. Potom se vše přehnalo, jak už to v životě bývá, a můj "Covidový rok" nakonec nejen že nebyl tak tragický, jak vypadal na své startovní čáře, ještě jsem nalétala a procestovala nejvíc za svůj život. Jenže teď je vše jiné a nikdo nevíme, co bude zítra. Jsme unaveni restrikcemi, limity, ale také vystrašeni každou novou covidovou vlnou i mutací. A taky lidmi. Tím, jak jsme si zapoměli zametat před vlastním prahem, ale klidně 5x denně zametem před tím sousedovic. A pořádně, ať to lítá! Nebudu lhát - ani já nejsem nesmrtelná, i já se občas bojím. Někdy toho, že mi zruší i ty Atény, co mi poslední zbývají, někdy smrti. Ne mé, ale těch, které mám ráda. Jo, dokonce i toho Covidu se občas bojím. I když si pořád myslím totéž, co jsem psala kdysi dávno (byl by to fakt pech, kdyby zrovna mě někde odstřelil atentátník, smetla vlna tsunami nebo mě píchl komár infikovaný malárií...), ta možnost ne nákazy, ale fatálního průběhu, tu vždy je. Nejsem "popírač Covidu", statistiky tohoto viru ze slova "možnost" dělají dokonce "pravděpodobnost, jenže kdykoli na mě padne tíseň, strach a chuť zabarikádovat se doma a nastavit dobrovolně paži i svou imunitu něčemu, čemu ani za nehet nevěřím, vzpomenu si na NI. Na holku o pár let starší než já, které jsem byla před pár měsíci na pohřbu. Nebyl to Covid, ale "obyčejná" rakovina. Myslím na ni posledních 9 měsíců téměř denně a na každé své cestě obzvlášť. Myslím na její prošoupané kecky, které mi dala s tím, abych je vzala někam, kam ona už nikdy nedojde. Ty kecky jsem měla na Teide a vyšla s nimi nad mraky. Vozím je sebou od té doby často a pokaždé, když si je nasadím na nohy, uvědomím si, jaké štěstí mám. Ne to, že mi sedí její velikost, ale to, že "můžu cokoliv". Že mám svůj život, to co z něj zbývá, pevně ve svých rukách. A toho, omlouvám se všem, které to nasere, toho se fakt nehodlám vzdát. Třeba zažít Turecko podruhé. Covidu navzdory. A nejen Covidu, taky všem, kteří zapoměli (nebo hůř - nikdy nezažili), jaké je cestovat. Já to rozhodně nezapoměla, nezapomenu a nebudu dělat, že rok (končíme první, ale budou dva, tři..?) se bez těchto pocitů dá vydržet. Protože nedá a hlavně nikdo nevíme, kolik času "na zmar" každému z nás zbývá. A rok, sorry jako, to je fakt víc, než můžu a chci svým a Ilčiným teniskám vypnout.
Takže na co budu vzpomínat nejvíc?
Samozřejmě na Istanbul, který mě nadchl atmosférou města a neuvěřitelně necovidovým ŽIVOTEM v každé uličce. Taky tím nejlepším pistáciovým košíčkem baklavy a dobrotou jménem salep, kterou jsem vypila tak rychle, jako v dětství hrnek kakaa. Projížďka na lodi, kdy jsem chvíli jen seděla a na tváři měla spokojený úsměv od ucha k uchu, byla nejlépe stráveným časem v této metropoli při jejím prvním průzkumu. Ubytováním, kde jsem si uvědomila, jak je úžasný umět namotivovat svoje lidi, svůj tým a jak když to někdo umí - dějí se zázraky. Protože práce každého jednotlivého člověka v hotelu, kde jsem byla dvě noci, pro mě zázrak opravdu byl.
Pláž v Kemeru, kde nejen vlezete do moře, ale zažijete tam ten nejkrásnější relax u mořských vln, jaký si jen dovedu představit, tu bych zařadila do každého riviérové itineráře.
No a samozřejmě liduprázdné Pamukkale, absolutní strop tripu, kde jsem si sama mohla ťapkat po travertinových svazích a uvědomovat si staré známé “děkuji!” Vnímat kontrast dvou dnů, dvou různých obloh - slunečné i mrazivě černé a uvědomovat si, že oboje má svoje kouzlo a obě k sobě prostě patří. Stejně jako dobro a zlo, stejně jako černá a bílá, stejně jako nedobré víno a Sprite (turecká Pálava). Život totiž není jen o dokonalých dnech a chvílích, a o tom mě tahle cesta přesvědčila nejvíc. O tom, že můžete píchnout kolo v nejhorší možnou chvíli na nejhorším možném místě nebo nenastartovat, když potřebujete, ale pokud dokážete na tváři vydolovat i tak úsměv a situaci s klidem (protože nic jiného vám stejně nepomůže) zvládnout, máte nejen vyhráno, ale také recept na “všechno bohatství světa”: Neposrat se ani v těch nejhorších chvílích a jít stále vpřed. Klidně i 350 km v průměru 120 km rychlostí na rezervě s dojezdovou rychlostí 80 km!
...a ještě líp - klidně si někdy na té cestě životem přesednout z lovcostu do business třídy, protože i když je to adrenalin, stojí to sakra za to!
